O Ronaldu Reaganovi se traduje jistá historka, která se prý měla stát během předvolební televizní debaty. Jeho mnohem mladší oponent prohlásil, že Reaganova generace je už na politiku stará a nemůže rozumět moderní době plné počítačů.
Reagan se ironicky usmál, že co se toho týče, jeho generace ony počítače vytvořila.
Neměl tak úplně pravdu. Jeho generace sice stála u zrodu elektronického počítače, ale změnit ta šílená poválečná monstra v malé užitečné plastové pomocníky dneška, to dokázali až ti dlouhovlasí ukřičení mladíci, pro které měl Reagan jenom pohrdání.

Minule jsme byly svědky dlouhého strastiplného příběhu vývoje prvního použitelného počítačového čipu a prvního mikropočítače na něm postaveného. Nicméně, Altair měl z laického pohledů společného s dnešními mašinkami snad jen to, že to byla bedna, co se zapojovala do elektriky. Přijít na trh s něčím, co by se podobalo počítačům dneška, byl sice skvělý marketingový nápad, ale překvapivě to trvalo ještě dva roky, než k tomu došlo. Mezitím se situace na trhu s čipy, doposud monopolně obsazeném Intelem, výrazně zkomplikovala.
Jen pár měsíců poté, co Intel představil svůj 8080, přišla jeho věčný rival, firma Motorola, na trh se svým kouskem do mlýna. M6800 byl naprosto jiný než doposud opěvovaný brouk od Intelu. Měl sice jen tři registry oproti sedmi v 8080, méně instrukcí, ale díky indexovému registru, který pro změnu chyběl v 8080, nebyl jeho výkon výrazně horší. Jediný problém spočíval v ceně. Oba procesory nepatřily k levným, stály kolem 180 dolarů, což nebylo málo.
Psal se rok 1974 a došlo k velmi paradoxní události. Intel i Motorola vyvinuli čipy, nicméně neměli zájem na jejich dalším zdokonalování, či dokonce zlevňování. Proč? Vždyť kromě celkem skromné základny nadšenců, co mermomocí chtěli za pomoci jejich CPU stavět levné počítače, nikomu jinému nevadilo, že tyto výtvory tolik stojí. A zlepšování? Právě byly vyvinuty a firemní zákazníci byly s jejich výkonem spokojeni – proč tedy vrážet další balík prachů do vývoje? Tento postoj managementu obou firem dokázal ve stejné době donutit k rezignaci a odchodu vývojáře obou procesorů – Frederico Fagin odešel z Intelu k firmě Zilog, zatímco konstruktér 6800 Chuck Peddle s velkou většinou svého týmu přešel k MOS Technology. A co čert nechtěl, nechce se tomu vůbec věřit, nicméně během pár měsíců oba vyvinuli čipy, které byly více či méně vylepšenými kopiemi jejich původních dítek – Z80 a 6502. A právě ty měli v historii sehrát zásadní roli.

Chuck Peddle

Frederico Fagin opět osvědčil své úžasné schopnosti a jeho Z80 byl mnohem dokonalejší, než původní 8080 Intelu. Nejen, že byl výrobně levnější, ale nabízel i další registry, spoustu nových instrukcí a přitom zůstával kompatibilní s původním předobrazem. Ve srovnání s tím se Chuck Peddle zaměřil na odstranění hlavní nevýhody M6800, což byla cena, a jako třešničku na dortu přidal instrukce pro práci s BCD. Na druhé straně došlo k „ořezání“ ukazatele zásobníku, který byl nyní jen osmibitový. První verze nového procesoru (6501) byla dokonce i zapojením kompatibilní s Motorolou, bylo ji tedy možné v patici zaměnit, což vedlo k soudnímu sporu a vytvoření neodsouditelné 6502 s jinou paticí. Tím ovšem nastal problém, neboť najednou bylo mnohem složitější přesvědčit konstruktéry, že nový procesor je zcela plnohodnotný se svými konkurenty. Proto Chuck Peddle připravil jednoduchý zárodek počítače KIM-1, v podstatě jakýsi technologický demonstrátor, což byl ale první počítač světa osazený kompletně na jediné základní desce.

KIM-1

O tehdejší neskutečné touze vlastnit počítač svědčí fakt, že i tento primitivní demonstrátor si nakonec koupilo daleko více nadšenců, než vývojářů – jakoby se dnes rozpoutalo obchodní nadšení nad koupí nějaké demoverze nového programu. MOS Technology šokovala v září 1975 na veletrhu s elektronikou, kde tuto novinku nabízela za 25 dolarů, což měli mnozí za tiskovou chybu. Na stánku měli velké nádoby plné čipů, což na návštěvníky ohromně zapůsobilo, i když neznali krutou pravdu, že byly naplněny vadnými kousky.
Aréna byla připravena.

MOS 6502

Jack Tramiel (původně Idek Tzmiel) byl polským židem, kterému se podařilo přežít všestrannou péči doktora Mengeleho, no a vzhledem k tomu, že mu konečné řešení nejen zčásti zlikvidovalo rodinu, ale tak nějak i znechutilo Evropu, odstěhoval se v roce 1947 do USA, aby zde začal nový život. Vzhledem k tomu, že kromě odhodlání toho k dispozici příliš mnoho neměl, dal se k armádě, kde se naučil opravovat psací stroje. Po ukončení služby se chvíli živil jako řidič taxíku, ale nakonec si v Bronxu zřídil firmu na opravu psacích strojů. Jako správný voják v.v. chtěl mít firmu s vojenským jménem, nicméně admirál a generál už byly zabrány, tak se musel spokojit s nižší hodností (Commodore). Jeho začátky byly tedy velmi strastné a s ohledem na příšernou životní zkušenost v Osvětimi je s podivem, kam tento nesmírně schopný organizátor a obchodník dostoupal.

Jack Tramiel

Steve Wozniak byl oproti němu o generaci mladší se vším, co s tímto faktem souvisí. Žádné strastiplné mládí, žádná traumata, prostě jeden ze zlaté generace šedesátých let, která si život uměla opravdu užívat – o tom posledním možná svědčí i čtyři manželství. Na rozdíl od Jacka Tramiela absolvoval Wozniak univerzitu v Berkeley a byl nesmírně talentovaným elektroinženýrem. Nicméně, všechen jeho talent a inovativní nápady by mu asi nebyly moc platné, kdyby se neskamarádil se Stevem Jobsem. Ten na rozdíl od něj studiu moc nedal a v oblasti techniky rozhodně nepatřil k vývojářům, ale spíše dělníkům (sestavoval to, co Wozniak vymyslel), nicméně byl stejně jako Tramiel výtečným obchodníkem a měl cit pro potřeby budoucích zákazníků.
Na Wescon Electronics show v San Francisku byli všichni tři šokováni zcela novým čipem od MOS Technology, ovšem Tramiel toto jejich první utkání jednoznačně vyhrál, neboť si vzal třímilionový úvěr a firmu koupil, na což Wozniak s Jobsem nemohli ani pomyslet. Oni úřadovali v Jobsově ložnici, později garáži jeho rodičů, takže je snad každému jasné, jaké byly jejich finanční možnosti.

Nejslavnější garáž světa - zde vznikl Apple

Wozniak se už nějaký čas pokoušel vytvořit počítač. Nejprve vše jen na papíře, dokonce si pro tyto své teoretické konstrukce napsal interpreter Basicu a kompilátor Fortranu a zkoušel, jak by fungovaly, kdyby bylo na čem. Trošku mi to připomíná slavný papírový počítač z ABC, nicméně na rozdíl od mladých elektrotechniků a přírodovědců Wozniak přikročil od slov k činům. Nejprve zvažoval použití 8080, ale 179$ si prostě nemohl dovolit utratit jen za procesor. Mnohem více se mu líbila Motorola 6800, ale problém s cenou byl naprosto stejný. I přes to začal navrhovat počítač pro tento procesor, když se znenadání objevil 6502, který byl tím svatým grálem úsvitu mikropočítačů. Mohl jej ihned použít místo Motoroly, napsal pro něj interpreter Basicu, a aby se počítač dal lépe a jednodušeji využít, připojil klávesnici a výstup na televizi. Dokonce (velmi originální v oné době) do svého výtvoru zahrnul i ROM s 256 byty, která obsahovala program zvaný monitor, umožňující spouštění programů, výpis paměti či zadávání nových dat do paměti. No přátelé, to teda byla bomba! Svůj výtvor ukazoval mezi stejně postiženými v Homebrew Computer clubu, kde vzbuzoval oprávněné nadšení. Snad to bylo někdy na nějaké z těch schůzek, kdy se jej jakýsi z nadšenců zeptal, zda by mu počítač neprodal.

Display u Apple I - od roku 1976 jsme urazili kus cesty, že?:-)

V tuto chvíli se ve správný čas a na správném místě ocitl Steve Jobs a zavětřil obrovskou příležitost. Jestliže je možné Wozniakův výtvor prodat, stálo by za to se nad touto možností zamyslet a založit firmu. Kdysi pracoval na brigádě v jablečném sadu, takže na jméno přišel poměrně snadno. Jablko mu přišlo jako ideální ovoce se skvělou nutriční hodnotou a symbolizovalo dokonalý produkt.
A tak byla prvního dubna roku 1976 s velkou slávou v garáži Jobsových rodičů založena firma Apple. Zakladateli se stali Jobs, Wozniak a třetím byl Ronald Wayne, který ovšem po čtrnácti dnech montování počítačů v poněkud nehostinném prostředí ztratil důvěru v celý podnikatelský záměr a svůj podíl prodal. S ohledem na budoucnost to nebyl zrovna nejlepší nápad.

Jobs se dohodl s vlastníkem blízkého počítačového obchodu Paulem Terrelem, který požadoval 50 sestavených počítačů, protože žádný kit, který by si zákazník měl sestavovat sám, prodávat nehodlal. Oba Stevové během května roku 76 vyvinuli neskutečnou iniciativu a začátkem června byl díky tomu uveden Apple I. Nejednalo se ještě o počítač v dnešním slova smyslu. Za 666,66$ si zákazník mohl koupit základní desku, musel si vytvořit vlastní case, dodat svou klávesnici, zdroj a monitor. Apple I neměl žádnou grafiku, s výjimkou výše zmíněného monitoru žádný systém, sice nabízel rozšiřující slot, ale tak nějak nebylo nic, co do něj dát. Později Wozniak vyvinul interfejs pro nahrávaní z kazety, čímž se Apple I stal přeci jen použitelnější. Prodával se za 75$, neboť dle Jobse bylo filozofií Apple dodávat software „zadarmo či za minimální cenu“. Myslím, že to cenovou politiku této firmy v průběhu věků velmi dobře vysvětluje, neboť pětasedmdesát dolarů v cenách roku 1976 mi rozhodně nepřijde „zadarmo“.
Verze se 4Kb znamenala skutečně intelektuální chalenge a upřímně řečeno mi není jasné, jak s tímto množstvím paměti bylo možno cokoliv rozumného podniknout. Verze s 8Kb už samozřejmě představovala naprostý luxus, to si člověk mohl dovolit dokonce do paměti nahrát i Basic…
Zkrátka a dobře, v létě roku 1976 se zrodil zárodek budoucího úspěchu firmy Apple. Sice se ještě nejednalo o počítač se vším všudy, ale u jablek k tomu měli skvěle nakročeno.

Apple I

Poté, co se Jack Tramiel stal vlastníkem MOS Technologies, seznámil se s jejich výrobním programem a nechal si od Chuck Peddlea představit jeho KIM-1, který jej nadchl. A když Peddle dodal, že nějaké kalkulačky jsou už mrtvým odvětvím, počítače jsou budoucnost, zeptal se ho Tramiel, na co ještě čeká. Proč tedy nevyvinout skutečný počítač? Nemohl tušit, že Peddle něco takového už delší čas nosí v hlavě – koncept počítače „all-in-one“, zázračné krabičky, který by nebyla jen nějakou deskou s tištěnými spoji a integrovanými obvody, vyžadující velmi šikovného a obeznámeného uživatele. Ne – stačilo by jen zastrčit ji do elektriky a to by bylo vše. Počítač by byl naprosto kompletní – monitor, magnetofon pro nahrávání programů, klávesnice, vše by bylo integrované a připravené k použití.
Tramiel souhlasil, aby byl takový počítač vyvinut, dal Peddlovi k dispozici dostatek prostředků, k ruce svého syna Leonarda, šest měsíců času a hlavně radu, které se snoubila s filozofií formy Commodore „Power without the price“ – musí být levný! Musí se s cenou vejít do 500$. I když tato cena byla na onu dobu pro počítač naprosto neuvěřitelná, Peddle to zvládl. Nicméně stihnout vše pro uvedení na Consumer Electronics Show bylo téměř nad lidské síly. Bylo třeba rezignovat na nějaké sofistikované možnosti rozšíření, expanzní porty, prostě na vše, co by zvedlo cenu a prodloužilo vývoj. Museli vyrobit provizorní šasi ze dřeva, protože na design sériové plastové nebylo dost času. Malou devítipalcovou televizi jako monitor koupili v blízkém obchodě a Peddle strávil 3 dny a noci přípravou počítače nazvaného PET k historickému představení na veřejnosti. Ale začátek show se neúprosně blížil.

Žádný dobrý konstruktér není spokojen se svým výtvorem, pokud na něm je co zlepšovat. Steve Wozniak moc dobře věděl, že Apple I, bez ohledu na svou revolučnost, stále není tím dokonalým dílem, jakým jej chtěl mít. A tak se ve své práci nezastavil. Chtěl počítač schopný zobrazit barvy. Chtěl rychlé animace, zvuk, herní ovladače… Hodně toho chtěl a v podstatě to vycházelo z jeho zkušenosti s návrhem hry Breakout pro Atari. Dříve ji vytvořil hardwarovou, nyní ji chtěl naprogramovat jako software. Vytvořil Basicové příkazy pro změnu barev a kreslení, vymyslel systém rozšiřujících portů, umožňujících přizpůsobit si budoucí stroj přesně dle potřeb uživatele. Tušil, ne, věděl, že se rodí naprosto přelomový počítač.

Stevové Jobs a Wozniak a Applové I a IIc

Jobs spokojeně sledoval, jak rychle postupuje vývoj, a věnoval se práci, které rozuměl bezpochyby lépe, než programování a elektrotechnice. Bylo toho třeba tolik vymyslet! Třeba logo – Jobs chtěl, aby už z něj bylo každému jasné, že počítač má barevný výstup. Na skříni počítače neměly být viditelné šrouby a Jobs všem kolem tvrdil, jak je nutné, aby každý uživatel měl z designu příjemný přátelský pocit. Několik nocí strávil přemýšlením nad vhodnou barvou klávesnice a nad chladícími otvory umožňující použití tichého větráčku. Uvažoval, jaká barva šasi nejlépe ladí s ostatním zařízením na obvyklém psacím stole.
„Tvoje starosti a Rotschildovy peníze“ myslel si určitě praktický Wozniak a dál se mořil se spoustou vážných hardwarových problémů. Chtěl, tolik chtěl, aby právě jeho Apple ][ byl nejen tím nejlepším, ale i prvním.
Muselo to být smutné poznání. Musela to být hrozná rána nejen pro dříče Wozniaka, ale i pro stavitele vzdušných zámků Jobse, když v lednu 1977 zjistili, že Apple ][ nikdy první nebude.
Když zjistili, že prvním „all-in-one“ počítačem bude jednou provždy Commodore PET.

Commodore PET 2001

Zhroutil se Steve Jobs, přestal s počítači a založil jablečnou farmu? Nebo že by jej uhranuly třešně? Byl Apple ][ poslední ukázkou skvělých inovativních schopností Steva Wozniaka? Byla firma Commodore synonymem spolehlivosti? Co ostatní tehdejší hráči na trhu? A Jan Tleskač?

Technické okénko

Vzhledem k námitkám na poněkud menší množství detailních technických informací u minulého dílu jsem se pro zájemce rozhodl zde “pod čarou” se trošku více rozepsat o výtvorech stojících v pozadí našeho příběhu. Ale nebude to jen takový souhrn, který lze objevit kdekoliv na netu, nýbrž i některé zajímavé detaily, jež je nutné načíst “mezi řádky”.

Porovnání 8080 (Z80) a 6800 (6502)

Každý z těchto procesorů byl postaven s trošku odlišnou filozofií. Zatímco výtvory Frederico Fagina měly mnohem propracovanější soubor instrukcí a mnohem více registrů, rodina Motoroly kontrovala indexovým registrem (což znamená, že procesor měl speciální instrukce, kde se k pevné adrese přičetla hodnota v registru indexovém, který se mohl lehce inkrementovat, a tudíž tento trik sloužil např. pro procházení polem hodnot v RAM) a nedostatek registrů (3) se vynahrazoval tím, že pro přístup k nulté stránce paměti existovaly speciální instrukce, čímž do jisté míry mohla fungovat jako dalších 256 registrů. Co je nutno dodat - tehdy byly registry poněkud pomalejší než paměti a proto se v jistém smyslu považovalo za plýtvání užívat drahé místo na čipu pro další registry.
6502 se od 6800 lišila nejen instrukcemi pro práci s BCD (Binary coded decimal - každý číslice je zvláště binárně kódována, používá se pro jednoduché konverze v decimální soustavě, pro tisk či zobrazení číslic, tehdy našlo uplatnění v interpretrech Basicu) a pouze osmibitovým ukazatelem zásobníku. Zatímco 6800 mohl mít zásobník uložen kdekoliv v paměti, 6502 mohl mít zásobník jen délky 256 bytů a jeho začátek byl napevno zakódován na první stránku paměti. Z tohoto důvodu musela mít minimální RAM pro 6502 aspoň 512 bytů (0. stránka - 256 “registrů”, 1. stránka - zásobník)

Všechny 4 procesory umí adresovat 64Kb paměti, používání více RAM se obvykle řešilo pomocí přepínačů, které vypínaly a zapínaly další a další stránky paměti. Procesor byl “přesvědčen”, že paměť má stále 64Kb. Výhodou Z80, 6800 a 6502 oproti 8080 bylo použití pouze napětí +5V, oproti 12V, +5V a -5V u 8080. To samozřejmě zjednodušovalo konstrukci počítačů.

Co se výkonnosti týče, vzhledem k odlišnému souboru instrukcí a odlišnému množství cyklů na různé instrukce u jednotlivých rodin procesorů, se nedá kategoricky stanovit, pořadí. Uvádí se, že 1MHz 6502 procesor byl zhruba stejně rychlý, jako 2,5MHz 8080.

Apple I

CPU MOS 6502 / 1MHz
4Kb RAM rozšiřitelných na 8Kb
40×24 znakový výstup, v podstatě řešen jako videoterminál a tudíž velmi pomalý
Dodáván ve stavu popsaném výše - dostali jste desku a byli jste rádi…:-)

Commodore PET
CPU MOS 6502 / 1MHz
4Kb RAM rozšiřitelných na 96Kb (u pozdějších verzí)
40×24 znakový výstup, znaková sada v ROM s mnoha “grafickými” znaky, což sice umožňovalo tvorbu příjemnějších “grafických” rozhraní, ale znemožňovalo vytváření vlastních znakových sad, případně lokalizaci. Pro PET se v pozdějších letech dodávala i karta pro znakový výstup 80×25, což existovalo i pro Apple II. 80 sloupců byl “zlatý grál” tehdejší doby, jelikož se to považovalo za nutné pro větší efektivitu práce (uživatel viděl více textu na obrazovce). Z dnešního pohledu je směšné, že tento znakový výstup odpovídá vertikálnímu rozlišení 640 bodů, které se dnes nepoužívá ani na netboocích…

Klávesnice byla odporná, membránová, no a ti, kteří si pamatují na legendu IQ151 ví, o čem mluvím. Až v pozdějších verzich byla nahrazena použitelnějším typem. Apple II v tomto směru PET výrazně převyšoval.

Nahrávání z kazety - u PET byla použita rychlost 750baudů, což bylo více, než u Applu II i TSR-80. Nahrávání bylo vcelku spolehlivé (skutečná rychlost byla 1500 baudů a pro jistotu se vše zapisovalo dvakrát), na rozdíl od Applu.

Zdroje:
http://en.wikipedia.org/wiki/Commodore_PET - samozřejmě na Wikipedii toho najdete spoustu ke všem zmiňovaným “hrdinům historie”.
http://apple2history.org/history/ah05.html
http://lowendmac.com/orchard/05/origin-apple-ii-computer.html
http://www.apple-history.com/
http://www.commodore.ca/products/default.htm
http://www.cpu-collection.de/ - skvělá stránka s fotografiemi a procesorůa informacemi o jedn.typech
http://www.pc-history.org/
http://www.oldsoftware.com/history.html
…a mohl bych přidávat další!

Komentáře v diskuzi

Přidat komentář

Jméno

E-mail, nebude zveřejněn

Web

Ochrana proti spamu: (povinné)*
Opište prosím text z obrázku.