Když chcete vyvinout přelomový počítač s náročným grafickým prostředím, máte vcelku dvě možnosti. Buď použijete výkonný hardware, zaplatíte spoustu výtečných programátorů a s velkými porodními bolestmi (a za velké peníze) stvoříte vytouženou novinku. Anebo vytunelujete prémiový produkt vlastní firmy, použijete podprůměrný hardware, na kterém lze jen s obtížemi seriozně pracovat (a který nelze rozšířit), a následně jste schopni udat svůj výtvor za zlomek ceny vlajkové lodi, přičemž sebevědomě tvrdíte, že vy jste ti mistři, co to umí. Steve Jobs si s Macintoshem vybral druhou možnost. A stvořil legendu.

Minule jsme si povídali o nelehkém vývoji prvního počítače firmy Apple s grafickým rozhraním, který nesl název Lisa. Také jsme si řekli, že ve stejné době běžel na druhé…no spíše na nějaké desáté koleji vývoj počítače pro masy, který se měl stát nástupcem úspěšného Applu II. Vývoj vedl Jef Raskin, byla to pro něj srdeční záležitost, za kterou do úmoru bojoval s managementem, který mu stále házel klacky pod nohy. V zájmu záchrany svého snu jej dokonce jeden čas prohlašoval za jakousi verzi „domácího počítače“ konkurujícímu tehdy oblíbeným herním konzolám – opravdu nechápu, jak by v tomto ohledu mohl původní Macintosh s černobílou grafikou 256×256 bodů někoho zaujmout. Mnozí měli pocit, že Macintosh vůbec nemá smysl a projekt by se měl zrušit, Steve Jobs se hardwarově slabému Macintoshi posmíval – tedy až do té doby, kdy se pokusil zákulisně převzít kontrolu nad vývojem Lisy, což mu nevyšlo a byl z projektu vyštípán.
Když se rozhlížel a hledal nové uplatnění, jeho zrak utkvěl na skomírajícím projektu Macintoshe. Až doposud jej tato záležitost nijak moc nezajímala, i když oceňoval entusiasmus těch několika vývojářů, kteří se s minimálními prostředky pokoušeli stvořit levný a uživatelsky lehce ovladatelný domácí počítač typu „vše v jednom“. Macintosh měl původně integrovat monitor, floppy disk i klávesnici do jedné malé krychličky, přičemž měl dokonce obsahovat i baterii dovolující mu dvouhodinový provoz. Floppy disk měl být klasický 5,25″ s kapacitou disket 200Kb, ROM měla obsahovat programovací jazyky Forth a Basic a jednoduchý grafický operační systém. Osmibitový procesor Motorola 6809 a 64Kb RAM silně připomínaly jiné tehdejší osmibitové počítače, Macintosh se tedy od nich příliš nelišil. Tvůrci evidentně neměli tušení, jak je grafické prostředí náročné na procesorový výkon. Jak každý vidí, původní specifikace Macintoshe vůbec nepřipomínala výsledný produkt.

Původní tým vývojářů Maca

Ještě před příchodem Jobse ale došlo k důležitým změnám. Především byl použit procesor MC68000, tedy stejný, jako používala Lisa, ale nataktovaný na 8MHz, což znamenalo, že Macintosh, tento podceňovaný produkt, byl paradoxně výkonnější. To umožnilo použít upravenou knihovnu QuickDraw, kterou původně její autor Bill Atkinson připravil pro Lisu. No a použitím této knihovny se Macintosh zadními vrátky připlížíl do blízkosti Lisy, aby nenápadně, ale o to urputněji, zhltl každé chutné sousto z tvorby GUI.

Najednou byl tedy velký Steve bez práce a zapojil se do práce na Macintoshi. Jef Raskin to zprvu uvítal, neboť s Jobsovou podporou mohl leccos prosadit. Uvítala to i dozorčí rada, odklizení Jobse k nezajímavému podřadnému projektu vypadalo jako skvělý nápad. Zda to uvítali i samotní tvůrci Maca není známo, nicméně z jejich líčení vyplývá, že Jobs byl obávaný, ne moc oblíbený, ale uznávaný pro některé podnětné nápady a připomínky. A pro obrovský tah na branku.
Raskin se ale z Jobsovy pomoci neradoval dlouho – za nějaký čas, spíše by se dalo konstatovat za krátký čas několika týdnů, byl nucen rezignovat na vedení projektu a Steve Jobs se konečně stal svým vlastním pánem! Konečně! Mohl vést, ovládat, rozhodovat, no a vzhledem k podceňování Macintoshe managmentem mu v podstatě nikdo nekoukal pod prsty. Ideální situace!
V lednu 1981 se Jobs stal vedoucím Macintoshovského týmu. Jedním z prvních jeho rozhodnutí byl přesun vývojářů do nových kanceláří, oddělených od hlavních budov Applu, v budoucnu nazývaných Texaco Towers. Bylo zde místo pro 15-20 vývojářů, což zhruba desetičlennému týmu Maca naprosto dostačovalo i v blízké budoucnosti. Sám Steve zde sídlit nehodlal, stavoval se sem v pozdním odpoledni, aby kontroloval pokrok. To bylo do jisté míry štěstí – na jedné straně umístění týmu Macintoshe umožňovalo odstínit jej od dohledu managementu, na straně druhé nepřítomnost Jobse zajišťovala jistou minimální svobodu vývojářů. Někdy jim to ale stejně nebylo moc platné.
Burrell Smith, tvůrce hardwaru, nejprve v červnu na žádost Jobse vytvořil nový prototyp Maca – už se počítalo se 128Kb RAM, sériovými porty, přerušeními a podporou sítě AppleTalk. Posléze se marně pokoušel Jobse přesvědčit, aby byl Mac udělán rozšiřitelný, aby obsahoval vnitřní sloty jako Apple II. Jakkoliv si Raskin a Jobs vůbec nerozuměli a měli každý jiné představy, toto je spojovalo. Mac měl být uzavřený, nerozšiřitelný systém bez jakýchkoliv slotů. Dnes něco takového chápeme, protože průměrný dnešní počítač má dostatek výkonu pro zvládnutí průměrných potřeb průměrného uživatele. Začátkem osmdesátých let ale situace nebyla tak jednoduchá. Smith tedy vymyslel záležitost nazvanou diagnostický port, pomocí které bylo možné se připojit na sběrnici procesoru. Název byl vhodně zvolen, bohužel ani přejmenování nepomohlo. Jobs pochopil, že diagnostický port je vlastně jen přejmenovaný slot, no a slůvko „slot“ bylo u Macintoshe striktně zapovězeno. A nejen to – když se ještě později začalo ukazovat, že 128Kb RAM je opravdu málo a Smith chtěl základní desku upravit tak, aby mohli šikovní uživatelé aktuální paměťové čipy vyměnit a připájet novější s větší kapacitou, Jobs opět řekl ne. Představa, že se mu nějaký uživatel rýpe v počítači byla pro něj nepřijatelná.

Legenda v celé své kráse

Velmi omezená paměť ale vydala skutečně sladký plod – tvůrci přišli s návrhem efektivního správce paměti, který umožnil nahrávat program či data po částech dle potřeby. Jinými slovy, byla to jakási obdoba toho, co obsahují dnešní procesory a odborně se to nazývá MMU – manažer paměti. Tento softwarový manažer umožnil Macintoshi pracovat i s většími programy či objemy dat, než byla aktuální velikost volné RAM, i když to tedy nebyla práce zrovna příjemná, neboť se neustále data nahrávala či ukládala na disk. Ale práce to byla. Tento manažer později velmi chyběl počítačům Amiga či Atari ST, kde jste se prostě museli vejít do volné paměti, případně si nedostatek RAM musel ošetřit tvůrce programu, jinak jste měli smůlu.

Je ovšem třeba opět zdůraznit, kolik toho všeho původně pocházelo z projektu Lisy. Například už zmiňovaný manažer paměti vytvořil Tom Malloy pro Lisa Write, Macintoshovský tým jej převzal a upravil jako součást systému. Stejně tak byla převzata knihovna QuickDraw, manažery oken a menu, stejně jako manažery prvků GUI, jako jsou tlačítka, slidery, editační boxy atd. Samozřejmě, u mnohých z těchto prvků byly učiněny změny vedoucí k větší přehlednosti a lepší ovladatelnosti. Všechny uvedené knihovny byly pro větší efektivitu a zmenšení potřebného místa v ROM přepsány z Pascalu do assembleru. Mac měl k dispozici 64Kb ROM, tedy nejvíce z tehdy dostupných počítačů (Lisa měla jen 16Kb). To vedlo k příjemně rychlému startu systému navzdory faktu, že v ROM byly jen základní knihovny, zatímco neméně podstatná a nutná součást – Finder – se nacházel na disketě.
Koncem prosince 1981 se k vývojářskému týmu přidal mladý a nadějný Bruce Horn, který přišel s konceptem zdrojů (resources), tedy s databází textů, ikon, položek menu, typů souborů, prostě všech možných objektů, využívaných aplikacemi i systémem. Tato databáze jednak výrazně ulehčovala práci programátorům a dávala možnost (pomocí překladů textových řetězců) pro budoucí lokalizaci systému do jiných jazyků, což v oné době bylo unikátní. Jakoby se doposud automaticky počítalo s tím, že uživatelé umí anglicky. Mac měl být jedním z prvních počítačů schopným hovořit více jazyky, ne jen tím Shakespearovým. Práce na Resource Manageru trvala mnohem déle, než se původně soudilo, a ještě ke všemu přišel Bruce Horn s tímto konceptem poněkud pozdě, takže bylo nutné přepsat některé doposud dokončené části systému, ale bohatě se to vyplatilo. Bruce Horn se později stal i hlavním autorem Finderu, což bylo ostatně i jeho původním zásadním úkolem, od něhož jej zdržela implementace zdrojů. Finder (na rozdíl od Fileru Lisy) se ovládal zcela moderním způsobem, dvojitým klikem se spouštěly aplikace či otevíraly složky, soubory se přesouvaly táhnutím myší, bylo možné přepínat mezi zobrazením s ikonami či seznamem, ikony si pamatovaly svou pozici na obrazovce. Kromě toho se autoři poprali se jmény souborů – umožnili uživatelům oprostit se od limitů tehdy obvyklých, tedy jméno sestávající z osmi znaků a trojznaké přípony. Mac ale trpěl základní chybou – jeho souborový systém totiž neumožňoval vložené adresáře a v kořenovém adresáři disku mohlo být jen 128 položek. To možná až zas tak nevadilo u 400Kb disket, ale v budoucnu mělo komplikovat připojení harddisku.

Nebyla to jediná chyba, které se vývojáři dopustili. Bohužel, s mnoha skvělými nápady přišly i nedomyšlenosti, neboť nikdo nepředpokládal, že životnost nové platformy bude přes deset let a tudíž by bylo vhodné dimenzovat architekturu systému více s ohledem na budoucnost.
Snad vůbec největší chybou Andyho Hetzfelda, za kterou se následně velmi omlouval, bylo používání horních osmi adresových bitů v dvaatřicetibitové adrese pro různé atributy příznaků. MC68000 používal totiž jen 24 bitů pro adresu (uměl adresovat 16Mb), takže zbylých horních osm bitů leželo zdánlivě ladem, a nevyužít něco takového se zdálo být hříchem…až do představení nástupce MC68020, který už znal plně dvaatřicetibitové adresování a nastal problém, díky němuž bylo nutno přepsat celý manažer paměti. Bohužel, tento trik se naučili i softwaroví vývojáři, takže nějakou chvíli trvalo, než své výtvory příslušně upravili.
Další chybou bylo používání některých pevných adres RAM v dolních 32Kb, protože MC68000 měl pro takový přístup do paměti speciální rychlejší adresovací mód. Toto se ve chvíli, kdy se měl Macintosh naučit přepínání aplikací, ukázalo být pořádnou koulí na noze. Původní Mac (na rozdíl od Lisy) neznal ani multitasking, ani možnost přepnout mezi spuštěnými aplikacemi. Tvůrci byli se 128Kb RAM rádi, že spustili program jeden. No ale se zvětšováním paměti se taková možnost objevila a nastal problém.
Taktéž chybou byla neexistence jakékoliv ochrany paměti, takže pro nekorektně napsanou aplikaci bylo hračkou shodit celý systém. Opět se dá říci, že dokud nebylo možné programy přepínat, nejednalo se o zásadní nedostatek, teprve čas ukázal, že jde o vrubku.
Vývojáři též nepočítali s tím, že platforma se bude nadále vyvíjet, a tak podcenili limity některých struktur. Například soubor se zdroji mohl mít velikost maximálně 32Kb. Pro velikost bloků obrazových dat to platilo také. Jakmile se zvětšila paměť, rozlišení obrazovky a s tím přišly i náročnější programy, tyto limity vystoupily do popředí.
No a budeme milosrdní, poslední z nedostatků, o kterých se zmíníme, byl nedostatečný hardware. Bohužel, jakkoliv byl Mac navržen nesmírně šikovně, nutnost šetřit za každou cenu se odrazila v omezené použitelnosti první verze. 128Kb RAM bylo neskutečně málo a nedala se rozšířit, pracovat s větším množstvím dat bylo utrpením a třeba i taková jednoduchá operace, jako je kopírování disket, byla katastrofální. Vzhledem k tomu, že disketa měla 400Kb a RAM pouze 128Kb (z čehož něco zabral systém, data byla fragmentovaná a tudíž se používal jen největší souvislý blok…), znamenalo to, že jste museli zdrojovou a cílovou disketu několikrát (někdy až 20x) vyměnit, než se dalo zvolat „Heuréka!“
Přes všechno uvedené si uživatelé Macintosh zamilovali. Pomalu, postupně se stal fenoménem.

V lednu 1982 Burrell Smith opět přepracoval základní desku prototypu. Jednalo se o celkem čtvrtou revizi, která se od finální páté lišila jen v detailech. Byla přidána plně šestnáctibitová paměťová sběrnice, což Macintosh zrychlilo a umožnilo zvýšit grafické rozlišení na konečných 512×342 bodů. Přibyly i drobné leč potěšující detaily, jako hodiny a čtyřkanálový zvuk. Zkrátka, po hardwarové stránce byl Mac v podstatě hotov. Á, ano, samozřejmě – až na jeden zásadní detail. Detail, který Steve Jobs považoval za vůbec nejdůležitější – protože mu rozuměl. Design.
Jobsova představa byla, že Macintosh by měl mít zcela klasický vzhled, který nikdy nevyjde z módy. „Něco jako VW Brouk. Nebo Porsche!“ tvrdil všem, kdo byli ochotni naslouchat, což byl už z hlediska hierarchické nutnosti v týmu každý. Postupně byla dohodnuta vertikální orientace, tedy, že display bude umístěn nad disketovou jednotkou, protože v případě umístění vedle sebe (jak to měla Lisa) by Mac na pracovním stole zbytečně zabíral více místa. Tím se (zcela mimochodem) display dostal do ergonomicky výhodnější polohy, než v případě Lisy – přibližně do výše očí. Dále byl dojednán důležitý detail – samostatná klávesnice, částečně zasouvatelná pod Mac, což byl trik odkoukaný od Lisy.
První sádrová verze byla po představení týmu všemi zhodnocena pozitivně, až na Steva Jobse. Chtěl mít výsledek méně hranatý, zakulacené hrany, více odlehčené elegance. Modely byly postupně upravovány, přidáno bylo držátko, aby Mac byl přenosný, no a se zhruba šestou variantou byl už velký Steve spokojen. Zorganizoval mejdan, který uvedl přednáškou, že oni, tvůrci Maca, se mají považovat za umělce, tvořící tu nejdokonalejší a nejskvělejší věc, zmiňoval je vedle velkých jmen jako Tiffany či Warhol, no a protože umělci svá díla přeci signují, i podpisy pětatřicetičlenného týmu se nakonec zevnitř plastového krytu objevily. Středoevropan by něco takového asi považoval za šaškárnu, ale americká srdce mají ráda velká gesta.

Podpisy tvůrců

Nebyl ještě zmíněn jeden aspekt, v němž se přístup vývojářů Lisy lišil od týmu Macintoshe. U Lisy se vůbec neobtěžovali komunikovat s programátory softwarových firem, kteří by jednou pro jejich dítko mohli stvořit něco nového. Lisa byla vydána bez jakékoliv vývojářské dokumentace pro širokou veřejnost.

U Macu ale autoři pochopili, že právě programy třetích stran jsou to, co počítač může prodávat. Apple II začal slavit úspěchy až tehdy, když pro něj vznikl VisiCalc. Právě tímto příkladem se nechali vést.
Ono už samotné programování pro Macintosh nebylo nic jednoduchého – na systému s tak minimálním množství paměti se programuje dost blbě, pesimista by dokonce tvrdil, že se na něm nedá programovat vůbec. V tomto konkrétním případě měl pravdu pesimista – abyste mohli tvořit programy pro Macintosh, museli jste si nejprve koupit Lisu. Dále bylo nutno si pořídit Lisa Workshop, programovací prostředí s Lisa Pascalem a Assemblerem, k čemuž jste pro vývoj na Mac potřebovali sadu disket Lisa Macintosh Supplement, která obsahovala potřebné knihovny. Na novější verzi Lisy, která stejně jako Mac používala 400Kb disketovou jednotku, jste si zkompilovali program, ten následně nahráli na disk a spustili na menším bratříčkovi. Bylo to samozřejmě komplikované a nepohodlné (o složitosti debuggingu nemluvě), ale fungovalo to.
V červenci 1981 měl být prototyp Maca poprvé představen nejdůležitější softwarové firmě – Microsoftu. Z tohoto důvodu se pár týdnů předem dohodly základní pravidla vývoje softwaru a Joanna Hofmann sepsala první verzi později slavných Macintosh User Interface Guidelines. Apple se totiž na rozdíl od jiných výrobců počítačů rozhodl tlačit na programátory, aby jejich výtvory využívaly co nejvíce systémových rutin a aby tudíž koncepčně „zapadly“ do systému. Zkrátka, byl to pokus o sjednocení základního ovládání mnoha budoucích programů, takže uživatel měl výrazně zjednodušenou situaci a v novém programu se od začátku aspoň rámcově orientoval. Byl to pokus, kterému Apple zůstal věrný do dnešních dnů, pokus, který vyšel.
Postupem času, jak se práce na Window Manager API chýlila ke konce, dospěli Chris Espinosa a Andy Hertzfeld k názoru, že by bylo dobré už v průběhu dokončování GUI začít pracovat na vývojářské dokumentaci. Toto rozhodnutí se ukázalo být nesmírně šťastným. Caroline Rose, pověřená její tvorbou, totiž tak důsledně „otravovala“ Andyho Hertzfelda s žádostí o vysvětlení hlubších zákoutí některých složitějších aspektů systému a chování některých funkcí v různých neočekávaných situacích, až její zvědavost občas dovedla tvůrce k zjištění, že to či ono je třeba ještě ujasnit a vyladit, což bylo jedině správné. Ukázalo se, že i ta občas přezíravá funkce tvůrce dokumentace může přispět k opravě chyb a nedomyšleností. Takto postupně vznikl svazek několika oddílů nazvaný Inside Macintosh, který se stal biblí jablečných programátorů a ukázal konkurenci, jak se to má dělat. Něco podobně dokonalého nenabídl ani Commodore pro Amigu, či Atari pro svou řadu ST. Apple naprosto předběhl všechny ostatní. I velký Steve se na dokumentaci podílel – zajistil její výtisk v kvalitním vázaném vydání.

Mac team po uvedení Maca - pár lidí přibylo…

Spolupráce s Microsoftem se zdárně rozběhal, redmondská firma avizovala vývoj Multiplanu a Chartu, tedy grafického a plánovacího programu. O vývoji Wordu raději decentně pomlčeli, neboť dobře tušili budoucí applí nelibost vzhledem k ohroženému monopolu MacWrite.
Styčným důstojníkem v Billově týmu byl zvolen Neil Konzen, skvělý programátor, na něhož čekal ve vzdálené budoucnosti úkol vést projekt Microsoft Windows 2.0. To ovšem prozatím nikdo nemohl tušit, protože Microsoft s Applem podepsal dohodu, že po celý rok od uvedení Maca nevydá žádný software pro jinou platformu používající k ovládání myš. Macintosh měl být dle dohody představen veřejnosti na podzim 1982, takže dohoda vypršela v září 1983. No a v listopadu zčistajasna avizoval Microsoft vývoj Windows a Wordu.
Andyho Hertzfelda to zas tak úplně nepřekvapilo. Spolupráce s Konzenem byla korektní, Hertzfeld mu vyjasňoval detaily některých volání API, případně na požádání implementoval dodatečnou funkcionalitu, nicméně od jisté doby si všiml, že Konzenovy dotazy směřují k hlubším funkcím systému, které ho, jakožto vývojáře aplikací, nemusely zajímat. Samozřejmě, mohlo se jednat o intelektuální zvídavost, ale Hertzfeld pro jistotu informoval Jobse o svém podezření, že se Microsoft pokouší vyvinout okenní systém.
Jobs toto nebral vážně až do onoho listopadového dne, kdy se podezření změnilo v jistotu. To jej velmi, ale opravdu velmi naštvalo. Okamžitě chtěl schůzku s Billem Gatesem, která je pro historii nesmírně důležitá, neboť právě během ní zazněly slavné Billovy výmluvy.
Jobs jej nejprve obvinil, že navzdory důvěře se Microsoft snaží Apple vykrást.
Gates na toto ale odvětil: „Víš, Steve, myslím, že se na to dá nahlížet i jiným způsobem. Spíše to vypadá, že jsme oba měli bohatého souseda jménem Xerox, já se mu vloupal do baráku, abych mu ukradl televizi, a zjistil jsem, že mezi tím jsi mu ji už ukradl ty.“ V originále: „Well, Steve, I think there’s more than one way of looking at it. I think it’s more like we both had this rich neighbor named Xerox and I broke into his house to steal the TV set and found out that you had already stolen it.“
Tímto aktem se jednou provždy hněvivě rozešly cesty dvou vizionářů a bezesporu velikánů stojících u zrodu moderních počítačů pro každého. Oba se narodili ve stejném roce a sdíleli podobnou vizi o přiblížení složitých mašinek normálním lidem. Každý z nich si myslel, že je chytřejší, než ten druhý, Steve o Billovi soudil, že je to člověk s horším vkusem a beze stylu, zatímco Bill se o Stevovi poněkud pohrdlivě vyjadřoval jako o člověku, který moc nerozumí technice a neumí programovat. Je vidět, že v práci s lidmi to jsou profesionálové, neboť se vzájemně velmi dobře odhadli.
Steve Jobs musel skousnout tuto rukavici hozenou do tváře, neboť Microsoft potřeboval, potřeboval jeho aplikace, uvědomoval si, že je to především dobrý software, který počítače prodává, protože bez dobrého softwarového zázemí je i ten nejlepší počítač na světě naprosto k ničemu. Nakonec nad tím mávl rukou a předpokládal, že i s názorným příkladem Maca to Microsoft nezvládne, že něco tak intuitivního a uživatelsky přívětivého prostě nevyrobí. A přesně tak se i stalo.
Trvalo ještě dva roky, než svět spatřily Microsoft Windows 1.0. Byl to trapný až hnusný pokus o okenní systém, okna se dokonce ani nedala překrývat a slůvko „elegance“ by s tímto neskutečným výtvorem lidského ducha spojoval jedině blázen. Microsoft zase jednou všem ukázal, jak se to dělat nemá…

Parafráze na Marii s Ježíškem - Otec a jeho dítě…

Navzdory slušným prodejům v roce 1984 se Mac zase tolik neuchytil, jak se traduje, jeho úspěch a vzrůstající věhlas byl postupný. Steve Jobs chtěl oslnit akcionáře a svým tvrzením, že v roce 1985 Apple prodá 500 000 Macintoshů se zařadil po bok Němcové, Erbena a bratří Grimmů – přesto, že na to byli dva. Ostatně, už onoho 24 ledna 1984 musel na své velkolepé demo, co všechno Macintosh umí, použít speciálně upravený model s půl megem paměti, místo standardního macíka se 128Kb RAM – ale to už je opravdu jiná pohádka!:-)

Trumfl Steve Jobs i Andersena? Nebo se dal na jiný žánr? Co třeba komediální vizionářská sci-fi s občasnými prvky hororu? A něco o létajícím kole by v klobouku nebylo? Nemohl by přispět třeba Jan Tleskač?

Andy Hertzfeld, Bill Atkinson, Bud Tribble a Steve Jobs na oslavách čtyřicátin Andyho Hertzfelda. Poněkud zestárli. Také nás to čeká…:-)

Technické okénko

Apple Macintosh 128k

Představen 24.1.1984, výroba ukončena v říjnu 1985
Pracuje s verzí systému od 1.0 do 3.3
CPU: Motorola MC68000 na 8MHz
Výkon: asi 0,7 MIPS
ROM: 64Kb
RAM: 128Kb, Apple nepodporoval rozšíření, nicméně pomocí různých hacků bylo možné ji rozšířit buď na 512Kb, případně, když byl někdo hodně odvážný, až 4Mb
9″ monochromní monitor, rozlišení 512 x 342
Klávesnice, jednotlačítková myš
Floppy: 400 KB jednostranná
Seriové porty pro modem a tiskárnu
Port pro externí floppy disk (možno připojit jen jeden, nebylo možné je řetězit)

Programování pro Mac

V článku byl rámcově naznačen postup vývoje programu pro Mac. Nejprve se pro programování musela používat Lisa, a to buď Lisa Pascal, nebo Lisa C (případně assembler). Jakkoliv byl systém Macintoshe novátorský, vývoj v něm byl paradoxně pomalejší, než pro mnohem jednodušší textové systémy. Místo textového výstupu jste museli řešit okna, menu, zdroje a události. To vše samozřejmě bylo v té vzdálené době nové a bylo třeba se to nejprve naučit. Mnozí z programátorů byli též poněkud nesví z prostého faktu, že Mac jim na rozdíl od předchozích systémů nedovolil přímý přístup k zařízením počítače, jako byla například obrazovka či disk. Místo toho byli vývojáři nuceni používat příslušné funkce API, které se samozřejmě bylo nutné naučit, což též zabralo čas. Jakkoliv byl na svou dobu systém a API (jmenovala se User Interface Toolbox) vcelku dobře navržená (v první verzi systému existovalo asi 500 rutin, v devadesátých létech byl už tento počet pětkrát vyšší), nejednalo se o objektový systém a návrh jednotlivých částí nebyl příliš konsistentní. Do značné míry za to mohl Lisa Pascal, v němž byla část programů vytvořena a s nímž byl systém kompatibilní. Pascal bohužel trpěl závažnou chybou, neboť jeho identifikátory byly limitovány délkou osmi znaků, což znemožňovalo použití rozumného pojmenování rutin systému.

Po vydání Macintoshe 512k vyšel Apple vývojářům vstříc a představil Macintosh Development System, který umožňoval vývoj v assembleru, posléze v roce 1986 s ukončením výroby Lisy bylo třeba něčím nahradit její vývojářské prostředí pro Macintosh, což splnil Macintosh Programmer’s Workshop, v podstatě adekvátní balíček vývojových aplikací, jako byl ten původní na Lise. Je ale paradoxní, že i když minimálním potřebným hardwarem byl Macintosh Plus s 1Mb RAM a 800Kb diskem, byla na něm kompilace pomalejší než na původní (hardwarově téměř identické) Lise.

Blitter a jeho tížívá neexistence na Macu i Lise

V jednom z příštích dílů si vysvětlíme, co to přesně byl Blitter na Amize a jaká to byla obrovská výhoda jej v počítači mít. Nicméně už předběžně se pozastavím u rastrových operací (Tzv.BitBlt operací), kterých je okenní systém plný, neustále je třeba v grafické paměti něco někam kopírovat či přesouvat, uživatel posune okno a procesor se může uhnat. Už na Altu se to řešilo hardwarově, kdy systém podporoval takzvané rastrové operace nad obrazovými (i jinými) daty v paměti a pomocí nich bylo možné kopírovat s pomocí masky grafiku apod., tedy v grafickém systém fakt dost nutná záležitost. Alto ani Xerox Star pro toto ještě neměli jednoho brouka, nicméně byla zde hardwarová podpora. Na Macu i Lise (a později Atari ST) Blitter velmi chyběl, prvním domácím počítačem, který jej představil, byla Amiga. I proto na ní práce se systémem byla svižnější, než na výše jmenovaných počítačích – procesor se mohl místo neustálého kopírování dat věnovat užitečnějším věcem…

http://lowendmac.com/conachey/05/macintosh-system-1.html
http://lowendmac.com/orchard/06/steve-jobs-next-years.html
http://www.folklore.org/StoryView.py?project=Macintosh&story=A_Rich_Neighbor_Named_Xerox.txt
http://lowendmac.com/orchard/06/1002.html
http://www.folklore.org/StoryView.py?project=Macintosh&story=Mea_Culpa.txt
http://www.vectronicsappleworld.com/macintosh/firstgen.php
http://www.folklore.org/StoryView.py?project=Macintosh&story=3rd_Party_Developers_and_Macintosh_Development.txt
http://www.folklore.org/StoryView.py?project=Macintosh&story=Inside_Macintosh.txt
http://www.vectronicsappleworld.com/macintosh/macmanual.html

Komentáře v diskuzi

Přidat komentář

Jméno

E-mail, nebude zveřejněn

Web

Ochrana proti spamu: (povinné)*
Opište prosím text z obrázku.