Když se 13 ledna 1984 Jack Tramiel vzdal všech svých postů ve firmě Commodore, kterou kdysi sám založil, byl to šok. Nic nenasvědčovalo tomu, že by měl být nespokojený. Firmě se skvěle dařilo, C64 byl úžasně úspěšným počítačem, proto byl tento Tramielův krok naprostou záhadou. Posměváčci, kterých je kolem schopných a úspěšných vždy dostatek, mohli vtipkovat, že se tvrdý, nekompromisní a neoblíbený šéf rozhodl užívat si nahamižděných milionů, které s kapitalistickou nelítostností vydřel z chudáků kupujících. Nikdo netušil, že velký Jack má nějaké eso v rukávu. A že místo konce se doba nachýlila k novému začátku.

Žádný velký odpočinek se skutečně nekonal. Po krátké přestávce založil se svými syny Tramel Technology, který si dala za cíl vyvinout novou generaci počítačů, s lepším zvukem, grafikou, prostě něco nového, než co nabízela už zastarávající technologie osmibitových domácích mazlíčku C64, Atari 800 či Apple II.
Zdálo se, že doba novým technologiím přeje. Začátkem roku přišel Apple s přelomovým Macintoshem, který nastavil v uživatelsky přívětivé práci s počítačem laťku hodně vysoko. Jenže, co se hardware týče, v tom nebyl Mac vůbec žádný zázrak. Vše se podřídilo jen co nejnižší ceně, v Applu se inspirovali heslem svého velkého guru Steva Wozniaka a všechna kouzla vytvářeli softwarově. To ale v té době byl značný anachronismus, protože už koncem sedmdesátých let stvořila Atari počítač se zákaznickými obvody, tedy budoucnost. V Applu se o něco takového prozatím nepokusili.

Tramielovic famílie

V nové tramielovic firmě se kromě otce zakladatele a jeho synů sešlo i několik bývalých vývojářů z Commodore, kteří s Tramielem důvěřivě odešli, neboť věřili, že velký Guru pro ně bude mít uplatnění. Měl. V podstatě od začátku existence firmy dostali za úkol pracovat na nové velké věci. Bylo jich šest a vedl je Shiraz Shivji, jeden z méně známých otců C64. Přemýšleli, jakým způsobem by mohli pokořit Macintosh, no a napadlo je místo MC68000 použít plně dvaatřicetibitový procesor National Semiconductor NS32032. Tato rodina čipů byla vyvinuta zhruba ve stejné době, jako konkurence od Motoroly, ale proslula ukrutnou nespolehlivostí, díky níž se neujala, i když se ji firma snažila nabízet hluboce pod cenou. Tramielovic svěřenci se po experimentech a jednání s National Semiconductor nakonec od této varianty odvrátili, což byla skutečně klika. Jak se později ukázalo, prototyp postavený na tomto čipu byl pomalejší, než budoucí Atari ST.
Jejich chlebodárce mezitím též nelenil, neboť zjistil, že by se Warner Communications rádi zbavili těžce prodělečné divize výroby počítačů Atari. Tramiel měl velký zájem, protože by mu tím spadly do klína jednak výrobní linky a celosvětová prodejní síť, včetně všech kontaktů. Něco takového si nemohl nechat ujít. Po dvouměsíčních jednáních v květnu a červnu 1984 si nakonec v červenci s Warnery plácl a Atari mu mohlo začít říkat pane. Tramiel vtrhl do Atari jako hladový vlk do ovčince, vyhodil prakticky všechny vývojáře, okamžitě zarazil další plány na produkci osmibitových počítačů, zkrátka, v celé divizi nastal naprostý obrat. Vše mělo být podřízeno jedinému cíli – co nejdříve přejít na horkou šestnáctibitovou novinku. Mělo to jedinou chybičku – novinka jaksi neexistovala. Ale Jack měl jisté želízko v ohni.

Musíme se v našem vyprávění vrátit zpět až do roku 1982. Ve firmě Atari ale zůstaneme – její klíčový pracovník jménem Jay Miner je totiž velmi nespokojený. Je hlavním tvůrcem fenomenálních zákaznických obvodů, stojících za úspěchem Atari 800, no a navrhl managementu vývoj nového čipsetu pro nový počítač založený na procesoru MC68000. Manažeři s ním vyrazili dveře. Copak se zbláznil? Atari 800 se skvěle prodává, nesmírně drahý vývoj se ještě pořádně nezaplatil, a on už by se pouštěl do něčeho nového? Jay Mainer tedy zklamaně z Atari odešel a v kalifornském Los Gatos založil malý thing tank, který se rozhodl vyvinout něco opravdu velkolepého. Jenže k vývoji jsou třeba peníze, ale ani zde Miner nezklamal. Podařilo se mi získat pěkných sedm milionků dolarů od třech floridských zubařů, kteří chtěli investovat do toho obrovského a skvěle se rozvíjejícího trhu s videohrami.

Jay Miner

Firma se jmenovala Hi-Toro (později byla přejmenovaná na Amiga Incorporated) a aby před všetečnou konkurencí skryla své plány, vyráběla hry a joysticky pro videokonzoli Atari 2600. Jay Miner se spolu se dvěma kolegy vrhl do vývoje hardwaru prototypu nazývaného Lorraine, což bylo jméno ženy šéfa firmy Davea Morseho. Další vyvíjeli operační systém - Carl Sassenrath pracoval na knihovně Exec, R.J. Mical na knihovně Intuition, další samozřejmě též nezaháleli. Po dva roky se jim úspěšně dařilo skrývat před odbornou veřejností a tvořit velké dílo. Ta slova se možná zdají velkohubá, ale vůbec tomu tak není. Prototyp Lorraine, který měl být veřejnosti představen na veletrhu CES začátkem roku 1984, byl skutečně vynikající, absolutně předstihující vše, co v té době existovalo. Jay Miner skvěle zúročil své zkušenosti se zákaznickými obvody, koncepty známé z Atari rozšířil vylepšil, domyslel a přidal leccos dalšího. Amiga měla oproti Atari mít lepší rozlišení, více barev, více spritů, lepší hardwarový scrolling, mnohem dokonalejší zvuk, speciální obvod na manipulaci s videopamětí zvaný blitter a mnoho dalšího. To, co bylo v Atari často jen naznačeno, bylo v Amize dotaženo daleko dál.
V září 1983 byly tři zákaznické čipy, známé jako Agnus, Daphne (později Denise) a Portia (později Paula) v podstatě dokončeny, zbývalo je jen zmenšit z prototypů do malých černých roztomilých „švábů“. Byla to hračka. Mělo to ale jeden menší, bohužel zcela zásadní problém. Peníze. Trh s videohrami v roce 1983 totálně zkrachoval a zubaři už dále nic financovat nechtěli.

Existovala jediná možnost – představit nedokončený prototyp 4.ledna 1984 na CES a doufat, že se najde nějaká firma, která dokončení vývoje zasponzoruje. Nápad to byl skvělý, trpěl jediným nedostatkem. Prototyp byl nesmírně křehkou záležitostí, jednotlivé desky budoucích čipů byly propojeny spoustou drátků, zkrátka, nejednalo se o produkt, který by bylo možné jen tak šoupnout do nákladového prostoru a vyrazit do Chicaga. Z tohoto důvodu si prototyp uzurpoval řádné místo na sedadle v kajutě, jako kterýkoliv jiný cestující, no a protože každý cestující musí mít své jméno, aby mohl být v případě katastrofy identifikovatelný, pojmenovali jej tvůrci Joe Pillow.
V předvečer CES se ještě zapotili programátoři RJ Mical a Dale Luck – vzhledem k tomu, že operační systém nebyl hotov, vytvořili pro uvedení nadějného dítka slavné demo se skákajícím míčkem – červenobílý míček skákal sem a tam po obrazovce před modrou sítí pozadí, vrhal stín, odrážel se od rohů a vypadal neskutečně přirozeně. Něco takového bylo začátkem roku 1984 naprosto fantastické.
Kolem stánku s prototypem se shlukli lidé ze Sony, Apple, Silicon Graphics, Atari a byli šokováni. Chválili, povzbuzovali, ale tak nějak se neměli k činu. Každý si našel nějakou výmluvu – třeba Steve Jobs tvrdil, že je v tom prototypu příliš hardwaru (navzdory faktu, že se v jádru jednalo jen o 3 zákaznické čipy). Možná i díky tomu si uživatelé jablek museli počkat 3 roky, než se jejich oblíbená platforma naučila používat barvy.
Ze zájemců nakonec zbyli Silicon Graphics (které velmi stálo o čipy) a Atari, kde si uvědomili, že v případě takovýchto čipů by se dostali do trháku před svým věčným rivalem Commodore. Ale přímo Amigu koupit, to se jim zase nechtělo. Přeci jen si nebyli jisti, zda se z toho chuchvalce drátů vyklube nějaký skutečný produkt. Na druhé straně, vedení Atari bylo jasné, že vážně hrozí ukončení existence Amigy, což by znamenalo, že tento přelomový výtvor zmizí tam, kde za mých mladých let měla jednou skončit buržoazie - na smetišti dějin. Nakonec bylo rozhodnuto, že Atari půjčí Amize $500 000 a během měsíce budou dojednány detaily budoucí licence. Předběžně byla přislíbena cena $3 za jednu akcii a Atari si jich mělo pořídit celý milion. Budoucnost Amigy se zdála zajištěná. Jo. Jenže mezitím si Atari koupil Jack Tramiel, obchodník s velmi ostrými lokty a ani se mi v tomto kontextu nechce připomínat jeho židovský původ. Když zjistil, jak je na tom Amiga špatně, a že s největší pravděpodobností nedokáže v půlroční lhůtě vrátit výše zmíněný dluh, začal hrát svou vlastní dobře promyšlenou hru, kdy neustále snižoval nabízenou cenu za jednu akcii, až se dostal na 98 centů, tedy méně než třetinu původní sazby. Počítal s tím, že Amiga nebude mít jinou možnost, než nabídku přijmout. Do klína by mu tak v podstatě zadarmo spadla skvělá technologie. Dalo se předpokládat, že stejně jako v předcházejícím období udělá Tramiel čistku, vezme si čipy a jejich otcové skončí na dlažbě. Něco takového bylo velmi trpké, ale čas se krátil a vypadalo to, že vše skončí jak naplánováno. V Atari dokonce již začali připravovat specifikace pro budoucí Atari 1850XFD a tým vyvíjející sérii ST pracoval jen na půl plynu.
30 červen měl být jakožto deadline pro navrácení dluhu velkým Tramielovým vítězstvím, ale stal se jeho velkou porážkou. Management Amigy se v této situaci rozhodl obrátit se na největšího rivala Atari - na firmu Commodore. Když zdejší vedení zjistilo, že v Atari mají našlápnuto k získání zásadního náskoku, pochopilo, že musí jednat rychle. Tři dny před koncem lhůty byla podepsána dohoda, že Amiga bude zakoupena Commodore s cenou 4,25 USD za akcii a Commodore se též zavázal zaplatit půlmilionový dluh u Atari. Jack Tramiel dostal málem infarkt, ale nelenil a hned 13. srpna podal žalobu na Commodore s cílem zamezit svému protivníkovi využít nakoupenou technologii. To způsobilo zdržení ve vývoji Amigy, neboť najednou nebylo jasné, zda má smysl pokračovat. Inženýři místo usilovné práce diskutovali s právníky, což umožnilo Atari získat zásadní náskok. Během neuvěřitelných jedenácti měsíců, z nichž pouze pět posledních se jelo skutečně naplno, bylo vytvořeno Atari ST.

Fakt, že byl pouhých pěti měsíců vytvořen moderní počítač, lze považovat za naprosto neuvěřitelný. Je tedy nutno přiznat, že inženýři z bývalého Commodoru, nyní pracující v žoldu jejich bývalého největšího soka, s sebou uměli hodit a předvedli to už s C64. Shiraz Shivji vzpomíná, že domů přicházel až kolem desáté večer a pracoval šest dní v týdnu. Byl to neskutečný zápřah pro všechny. Neznám jiný počítač, který by byl během takto krátké doby přenesen z blokového diagramu na pracovní stoly uživatelů.
Pochopitelně, že tato doba se někde musela projevit. Atari ST prostě nemohlo mít stejně dokonalý systém, jako Apple Macintosh, s nímž si jeho tvůrci hráli několik let, no a to stejné lze říci o hardwaru. Tvůrci ST prostě v tomto šibeničním termínu neměli šanci pokořit Amigu, na níž Jay Miner se svým týmem pracoval tři roky. Kompromisy byly nezbytností.

Shiraz Shivji

A tak namísto tří nesmírně sofistikovaných zákaznických obvodů Amigy mělo Atari ST čtyři speciální obvody, z jejichž parametrů by si nikdo na zadek nesedl. Některé další z funkcí pak zajišťovaly obvody jiných výrobců – například zvuk měl na starosti Yamaha YM2149F PSG.
Čtyřka zákaznických čipů Atari ST se skládala ze ST Shifteru, ST GLU, ST MMU a ST DMA. ST Shifter byl zodpovědný za zobrazování a videopaměť byla omezena 32Kb, takže se v Atari nemohli příliš rozmáchnout. Podporované grafické módy – 320×200 – 16 barev, 640×200 – 4 barvy, 640×400 – monochromně na speciálním monitoru – byly jen o chlup lepší, než co dokázaly zobrazit osmibitové počítače (C64 uměl též 16 barev v režimu 320×200, ale jen s pomoci nešikovné a omezující atributové paměti). Je opravdu zvláštní, že v některých ohledech dokonce i předchozí osmibitová rodina překonávala nastupující generaci ST. Posuďte sami – ST na rozdíl od osmibitového Atari 800 (dítko Jay Minera) neznalo sprity, hardwarový scrolling, display list, barevná paleta byla jen 2x větší (512 barev místo 256), vzhledem k neexistenci display listu neumožňovalo spojování různých grafických módů a odstranit dost příšerné okraje obrazovky byl celkem složitý programátorský oříšek, vyřešený až za několik let. Tímto snad nechci naznačovat, že by Atari ST bylo špatným strojem, protože ve své době rozhodně oproti jiným vrstevníkům (mimo Amigy) nezaostávalo. Spíše tím chci naznačit, jak neskutečně revoluční bylo prvotní dílo Jay Minera, neboť i sedm let po jeho zrodu jej jeho následník porážel pouze s obtížemi a jen díky výrazně většímu výkonu.
ST GLU byl logickým obvodem propojující jednotlivé čipy, ST DMA se (jak název napovídá) staral o DMA a ST MMU o správu paměti, která ale na rozdíl od 9Mb Amigy byla u 520ST limitovaná jen 4Mb. Zvuk byl u ST též výrazně omezenější, než u Amigy, neboť výše zmíněný zvukový čip měl jen 3 kanály a původně nebyl stvořen pro přehrávání digitálních samplů, i když to samozřejmě při spolupráci s mikroprocesorem dokázal. Ovšem o bezstarostném přehrávání pomocí DMA si programátoři mohli nechat jen zdát.
Jak každý vidí, ST na rozdíl od Atari 800, Amigy či třeba C64 neobsahovalo nic, čím by jasně vynikalo. Přesto se stalo počítačem nesmírně úspěšným.

Jen samotný hardware počítač netvoří, to bylo autorům Atari ST jasné. Zatímco ještě před několika lety stačilo uživatelům, když počítač obsahoval ROM s Basicem a několika jednoduchými příkazy pro práci s kazetou či disketou, po uvedení Macintoshe toto již neplatilo. Operační systém prostě musel být okenní, s ikonkami, menu a dalšími moderními ovládacími prvky. Jo. Jenže kde ho vzít a nekrást?
Existovaly celkem 3 možnosti – počkat si na Microsoftem slibované Windows, podívat se k jiným vývojářům či si takový systém stvořit svépomocí.
Jakkoliv měl Bill velký zájem, svá okénka přislíbil mít hotová až za dva roky, což bylo neakceptovatelné. Díky tomu se Windows 1.0 na Atari ST nikdy neobjevila, což bylo jedno z nejskvělejších rozhodnutí, jaké Jack Tramiel ve své kariéře vůbec udělal. Plivnout si do dlaní a pustit se do programování bylo příliš riskantní, nikdo z programátorů neměl s ničím takovým absolutně žádné zkušenosti, no a proslýchalo se, jak dlouho trvalo Applu vyvinout svůj systém. Takže zbývala možnost třetí – zajít s prosíkem za Digital Research, kteří vyvíjeli svou kopii systému Maca zvanou GEM.

Atari TOS+GEM

GEM byla grafická nástavba, která fungovala na v té době již zastaralém operačním systému CP/M-68K. Ten kdysi dávno inspiroval vývoj MS-DOSu, nicméně v roce 1984 byl již za zenitem. Neumožňoval dokonce ani vložené adresáře. Pokud by měl být použit, sice by to znamenalo velmi si v tomto přiblížit práci s diskem na Macintoshi, který byl podobně primitivní, nicméně naštěstí v Digital Research pracovali na nástupci zvaném GEMDOS. Ten měl mít moderní hierarchický souborový systém kompatibilní s MS-DOSem, vyšší výkonnost, prostě jen samá nej. To byla ta dobrá zpráva. Špatnou zprávou bylo, že jaksi nebyl hotový a kromě toho neměli v Digital Research žádný zájem jej portovat na MC68000. Tudíž pro Atari zbyla jediná možnost – poslat do jejich sídla v Monterey všechny své programátory, aby na tomto portu z kódu pro 8086 pracovali.

Atari tým v Monterey

Bylo to dosti šílené. Portoval se stále nedokončený systém, takže se běžně stávalo, že chudák programátor po celodenní práci na jakési části dostal na stůl novou verzi a mohl začít znovu. Neexistovala žádná specifikace, tou byla prostě poslední verze kódu v assembleru. I přes toto se stal zázrak. V lednu 1985 na novém ročníku CES, tedy pouhý rok po předvedení prototypu Amigy, mohlo Atari uvést svou novou vlajkovou loď. Pravda, nebyla ještě zcela dokončená, na systému se stále pracovalo, a proto prvních několik týdnů bylo Atari 520ST prodáváno bez ROM, ale onen hlavní cíl – přijít na trh dříve, než Amiga – byl splněn. První ST byla vyráběna s jednostrannými 3,5’’ disketami, což v budoucnu způsobovalo problém výrobcům software a sám si pamatuji, že když jsem uvažoval v roce 1990 o koupi second hand Atari ST, byl jsem velmi varován, ať si na to dám pozor. Nicméně v pozdějších verzích se objevila mechanika oboustranná, která se stala standardem.

Začátkem roku 1985 bylo tedy Atari ST představeno a uvedeno na trh, no a s o několik měsíců pozdějším uvedením Amigy mohli začít nekonečné půtky jejich zapřisáhlých zastánců. Pamatuji si, jak jsme se „do krve“ hádali, který z počítačů je lepší, a co mne šokuje, že tyto hádky pokračují i dnes, kdy je to jaksi již poněkud nepodstatné, protože tehdy podceňované IBM PC vévodí všem. Na adrese http://www.atariage.com/forums/topic/29957-atari-st-vs-amiga/ máte možnost připomenout si tu atmosféru nekonečných půtek, diskuse byla založena v červenci 2003 a trvá v podstatě dodnes (poslední příspěvek přidán v tomto květnu…).
Nejparadoxnější na našem hádání mi připadá fakt, že jsme se pasovali za zásadové zastánce té které značky, Amigisté hájili občas i C64, zatímco Ataristé jak 800 tak ST, přičemž jsme vůbec netušili, jak se mýlíme. V tomto seriálu jsme detailně rozebrali, že otcem Amigy je i otec Atari 800 Jay Miner, zatímco za vývojem Atari ST stáli lide Jacka Tramiela, původní autoři C64. Věda toto, mohli jsme si dávné postrkování ušetřit.

Atari ST nebylo vůbec špatným počítačem. Jakkoliv je snad každému jasné, že ve srovnání s Amigou hrálo druhé housle (pokud se samozřejmě bavíme o původních modelech, ne o posledním pokusu o zvrat jménem Atari Falcon), ve srovnání s ostatními konkurenty bylo daleko vpředu. Existoval tehdy počítač, který byl mnohem dražší, než uvedené dva, přičemž byl v mnoha ohledech daleko primitivnější. Nabízel pouze černobílé rozlišení, i když velmi jemné a použitelné pro seriozní práci, neznal multitasking, jeho systém byl velmi uživatelsky příjemný, ale počítač šlo jen obtížně rozšířit. Nejstrašnější na tom všem byla ovšem cena – v době, kdy Atari 520ST stálo i s monochromním monitorem $800, Amiga 1000 se dala pořídit s monitorem barevným za $1500, mohli jste si srovnatelný Macintosh 512K pořídit za hezkých $2795. Přiznám se narovinu, že naprosto nechápu ty blázny, kteří tak učinili. Vzato z tohoto pohledu je prostě zázrak, že firma Apple stále ještě existuje, když po nějakou dobu nabízela produkty jednoduše horší a výrazně dražší, než Atari a Commodore. Ale, jak říkává moje babička – není důležité, co umíš. Musíš to umět prodat…

Atari 520ST

Existovalo několik důvodů, proč i přes svůj ne zcela ideální hardware se Atari ST dokázalo uchytit a oslovilo spoustu uživatelů.

Tím prvním a nejzákladnějším byla samozřejmě cena. Atari bylo výrazně lacinější, než Amiga, o Macintoshi nemluvě. I když byla později uvedena Amiga 500, stále se srovnatelné Atari pohybovalo cenově pod ní o několik stovek dolarů. Pro mnohé to byl rozdíl zásadní.
Dalším důvodem, Ataristy stále dokola omýlaným, bylo zabudované Midi. Přiznám se, že tento argument na mne nepůsobí. Jednak se domnívám, že drtivá většina uživatelů nikdy Midi k ničemu nepoužila, neboť hraní na klávesách tak nějak nepatřilo k jejich zájmům. Kromě toho jsem si jakožto majitel A500 Midi pro tento počítač též pořídil, stálo to pár stovek a software srovnatelný s tím na Atari se dal lehce sehnat. Ovšem je fakt, že mezi muzikanty se Atari díky Midi vcelku prosadilo – na druhé straně, kolik je jaksi muzikantů, že…
Existuje tvrzení, že i operační systém Atari – TOS – byl ve srovnání s Workbenchem Amigy uživatelsky přívětivější a to navzdory faktu, že neuměl multitasking. Argumentuje se tím, že na takto omezených strojích nemělo spouštění většího množství aplikací smysl. Osobně se domnívám, že oba systémy byly z dnešního pohledu hodně omezené, no a kdo se jednou naučil efektivně pracovat s více aplikacemi naráz, ten bez multitaskingu nepřežije ani den. Je asi fakt, že GEM TOS nabízel rozhranní podobné Macintoshi (také byla firma Digital Research Applem žalována a GEM následně dost ořezán, naštěstí ne na Atari ST). Amiga byla bezesporu složitějším systémem, ovšem daleko propracovanějším, to však mohlo leckoho odradit. Výhodou se může zdát fakt, že Atari mělo celý GEM TOS v ROM, takže start počítače trval pár sekund. Na Amize jste museli nahrát Workbench (na A1000 dokonce i Kickstart), což představovalo (podle toho, jak jste si systémovou disketu upravili) asi 15-20 sekund nahrávání. Bylo to každopádně daleko rychlejší, než spouštění dnešních PC. A pokud jste jako já byli šťastným majitelem harddisku, spouštěla se A500 během nějakých pěti sekund. Dneska můžeme jen vzpomínat se slzou v oku…
Podle mne nejzásadnějším plusem Atari bylo šťastné rozhodnutí o monochomatickém grafickém módu 640×400. Tento mód nabízel na svou dobu skvělou ergonomickou obnovovací frekvenci 71Hz a ač jej bylo možno využít jen s firemním monitorem, neboť firma Atari použila svůj velmi speciální třináctipinový port, byla to skvělá volba. Atari tím pádem zvládalo jemnější rozlišení, než měl Apple Macintosh, a mohlo být tudíž využíváno k DTP. Pravda, pokud jste si chtěli zahrát nějakou hru, znamenalo to odpojit monochromní monitor a připojit televizi či monitor barevný, ale tento drobný ergonomický nedostatek se dal přežít. Jedinou chybičkou se v tomto kontextu jeví pozdní představení profesionálnějšího Mega ST. Tento model s klasickou oddělenou klávesnicí se na trhu objevil až v roce 1987 (tedy zhruba ve stejné době, co Amiga 2000), nabídl rozšiřující expanzní sloty, kvalitní klávesnici, blitter ale byl bohužel přidán až u pozdějších modelů a ještě ke všemu použitým procesorem zůstal standardní MC68000 na 8MHz. Ve stejné době už ale Apple nabízel Macintosh SE, který sice stál asi $3000, nicméně přinášel možnost stejné rozšiřitelnosti a navíc ještě SCSI port. A to nemluvím o faktu, že se konečně soudruzi v Cupertinu pochlapili s Macintoshem II, který jako první nabídl barvu a perfektní rozšiřitelnost – ovšem za skvělou cenu $5500 – no nekupte to! Macintosh II, vyvinutý Stevu Jobsovi navzdory a tajně za jeho zády, byl nicméně cílen na úplně jiný trh – na uživatele systémů Silicon Graphics atd.

Profesionálně vypadající monochromní GEM

Konec osmdesátých let byl tedy ve znamení souboje Atari ST s Amigou. Atari postupně představilo model STE z rozšířenější grafickou paletou, blitterem a dalšími vylepšeními, Amiga kontrovala Amigou 3000 a posléze A1200, celá bitva byla uzavřena Atari Falconem, po hardwarové stránce asi nejlepším z celé této rodiny malých brášku. Firma Apple vše nezúčastěně sledovala a své produkty dál prodávala za fakt hodně peněz, což jim propůjčovalo profesionální punc. Apple se stával fenoménem, který si nemohl zadat s „hračkami pro děti“.

A všem nenápadně narůstal konkurent v podobě IBM PC AT, zprvu podceňovaný, ale posléze proniknuvší do hájemství domácností i kanceláří. To už je ovšem úplně jiná pohádka.

Měl Jack Tramiel rád pohádky? Byl by s nimi schopen obchodovat? Stejně jako to dokázal s počítači, psacími stroji, kancelářskou technikou, prostě se vším, co mu přišlo pod ruku? Zvládl by udat i produkt čistě imaginární…jako třeba létající kolo?:-)

…Jan Tleskač k tomuto opravdu nemá, co dodat!

Technické okénko:

Atari 520ST:

CPU 16-bit Motorola 68000/8 MHz
ROM 192 KB
RAM 512 KB (32 KB z toho videopaměť)
Klávesnice 94 kláves z toho 10 funkčních, oddělená numerická část i kurzorové šipky
Rozlišení: paleta 512 barev (3 bity na každou z barev RGB)
320 x 200 x 16 barev
640 x 200 x 4 barvy
640 x 400 x 2 černobílý neprokládaný obraz s frekvencí 71,2 Hz.
Žádný hardware pro podporu spritů.
3 zvukové kanály.
OS: TOS, GEM
Disk 3.5″ disk 360 Kb nebo 720 Kb
Výstupy TV, RGB a composite video-monitor, RS232, Centronics, floppy disk, Winchester disk, MIDI-in, MIDI-out, joysticky, myš, ROM cartridge

Atari 1040STE

Představeno koncem roku 1989. Byla rozšířena barevná paleta na 4096 barev, přidána podpora hardwarového scrollovaní a možnost dělení obrazovky do více barevných módů, přibyl blitter, zvuk vylepšen na 2 kanály podporující až 50kHz osmibitový zvuk s přehráváním přes DMA, paměť se lehce dala rozšířit pomocí SIMM modulů až do 4Mb, hardwarově bylo možné použít Genlock. Atari tímto modelem v podstatě dotáhlo náskok Amigy.

Atari Falcon

Atari Falcon

Poslední pokus firmy Atari zachránit svou pozici jakožto výrobce počítačů. Falcon byl skvělým strojem, jeho v podstatě hlavní nevýhodou byl prostý fakt – přišel pozdě a měl vyměřen jen pouhý rok. V roce 1992 se jednalo o to zdaleka nejlepší, co na poli levných domácích počítačů bylo k mání, ani tehdejší Amigy s Falconem nedržely krok. Bohužel, z důvodů kompatibility použila firma sice plně 32 bitový MC68030, ale na šestnáctibitové datové sběrnici. To velmi omezilo výkonnost systému. Falcon nabídl uživatelům MC68030/16Mhz s možností použití FPU, zvuk bylo možné tvořit jednak jako na starších ST počítačích pomocí Yamaha Y3439-F 3, případně s použitím moderního DSP Motorola 56001/32 Mhz s kvalitním osmikanálovým zvukem 16bit/50kHz, graficky počítač kromě starších režimů zvládal i VGA 640×480x256 barev či 320×480x65535 barev, barevná paleta byla 18 bitová (262 144 barev). RAM rozšiřitelná až na 14Mb a ROM 512Kb s TOS 4.04. Přibalen byl i multitaskingový MultiTOS, bohužel z doslechu je mi známo, že rychlostí zrovna neoplýval.

O Falconu se dá říci jediná věta, v níž je vše: Falcon byl skvělým počítačem, který přišel pozdě….

http://lowendmac.com/orchard/06/amiga-origin-commodore.html
http://www.wordiq.com/definition/Atari_ST
http://retrospec.sgn.net/users/tomcat/miodrag/Atari_ST/Atari_ST.htm
http://www.amigahistory.co.uk/ahistory.html
http://www.atarimagazines.com/startv3n1/threeyearsofst.html

Komentáře v diskuzi

Přidat komentář

Jméno

E-mail, nebude zveřejněn

Web

Ochrana proti spamu: (povinné)*
Opište prosím text z obrázku.