Moc nechybělo a místo šmrncovně dívčího jména jsme ji mohli znát jako Atari 1850XLD. Tatínkovi Jay Minerovi se jméno Amiga vůbec nezamlouvalo. Naštěstí, do mnoha věcí v životě dětí nemají tatínci co mluvit. Místo nich mluví maminky, či akcionáři. V případě Amigy se jednalo o ty druhé – a na svět přišla legenda.

Jay Miner nikdy nepatřil mezi ty, kterým se říká „NE“. Jenže právě toto slovo uslyšel z úst managementu Atari na počátku osmdesátých let. Měl obrovskou chuť pustit se do vývoje nového počítače na bázi nejnovějšího procesoru Motoroly MC 68000. Tehdy to byl nejmodernější procesor, který překonával čipy od Intelu. Měl efektivnější instrukční sadu, čtyřiadvacetibitový adresový prostor, umožňující mu bez větších problémů přístup k 16Mb dat, což v době jeho vzniku byla kapacita vhodná jako rekvizita nějakého odvážného sci-fi příběhu. Díky této “drobnosti” uživatele Amig, Atari či Applu nikdy nepotkaly problémy s adresací paměti, chráněným módem a dalšími lahůdkami. Právě tento drobný detail prokázal vizionářství tvůrců MC 68000, nehledě na fakt, že tento procesor je svým konceptem rozhodně blíže moderním procesorům architektury RISC, než původní 8086.
Když ne, tak ne. Jay Miner dal tedy výpověď a zvesela odešel. V Atari jakoby si ani neuvědomovali, koho v něm ztrácejí. Snad měli pocit, že z osmibitových počítačů, které vyvinul, budou žít jednou provždy. Snad se skutečně domnívali, že mají dostatečný náskok, aby se v nejbližších létech nemuseli konkurence obávat. Bylo to naivní a hloupé, jako ostatně snad každá jednoduchá myšlenka tohoto světa.
Miner se nejprve upíchl ve firmě jménem Xymos, protože její zakladatel byl jeho kamarád, a protože, jak často říkal, nějak se složenky platit musí. Xymos byl novou firmou zabývající se výrobou počítačových čipů, s čímž měl Miner rozsáhlé zkušenosti, no a kromě toho ho lákalo spouštění něčeho nového.

Jay Miner

Mezitím se ovšem děly věci v Atari – to se přímo rochnilo v penězích z obrovského prodeje cartridží se svými hrami. Programátoři tlačili na vedení firmy, ať jim zaplatí nějaký ten obolus z obrovských prodejů, chtěli aspoň pár centíků z každé prodané hry. Vedení to nejprve velmi nerado přislíbilo, ale nakonec se v managementu chytili za hlavu, protože přece nebudeme těm hloupým bušičům do klávesnic platit naše peníze. A tak vymysleli skvělý trik, pomocí něhož hned v prvním roce výroby Atari 800, tedy v roce 1979, hodlali účetně odepsat větší část vysokých vývojových nákladů z předchozích let. To jim umožnilo zůstat účetně jen tak tak nad vodou a tedy získat skvělou výmluvu, proč by se žádný profit vývojářům platit neměl.
Možná, že v zakřiknutém Česku by něco takového prošlo, u Atari se ale se zlou potázali. Larry Kaplan byl jedním z pěti programátorů, které tato hra na schovávání výdělku přestala bavit, tudíž opustili Atari a založili Activision, první softwarovou firmu specializující se na tvorbu her pro konzoli Atari 2600 a počítače stejné firmy. Atari Activision hned zažalovalo a spor se vlekl až do roku 1982. To byl shodou okolností stejný rok, kdy to Kaplana přestalo bavit i v Activisionu a přišel za Minerem s myšlenkou, ať založí novou společnost a dají se do vývoje skvělých her.
Miner byl v té době čerstvým padesátníkem, ale vůbec tak nepůsobil. Pravda, mohutný plnovous mu sice již začínal šedivět, ale hlas zněl s překvapivě mladistvým elánem. Neustále kolem něj pobíhal černý psík Mitchy. Miner byl sice pro každou špatnost, nicméně k založení firmy jsou třeba peníze, hodně peněz, no, možná ještě o trošku víc. Kde je vzít a nekrást? A když už krást, tak aby se na to nepřišlo…? Zeptal se šéfa Xymosu Berta Braddocka, který měl skvělé kontakty mezi bohatými. Nakonec přišli na téměř ideální spolupráci – Kaplan bude vyvíjet software se hrami, Miner čipy pro novou herní konzoli, a tyto čipy budou vyráběny Xymosem. Dokonalé.I Mitchy z toho měl určitě radost!
A tak byla založena firma Hi Torro, jejímž prvním šéfem se stal Dave Morse. Bohužel, Larry Kaplan moc dlouho nevydržel a vzdal se své pozice šéfa vývoje. Dave Morse se obrátil na Minera, který kývl. Tak to bylo, přátelé. Příběh legendy se mohl začít psát.

Když se Jay Miner dozvěděl o rozhodnutí investorů (třech floridských zubařů), aby byl jejich nový projekt nazýván Amiga, nebyl z toho příliš nadšen. „Amiga?“ kroutil nesouhlasně hlavou. Copak lidí nemají těch „hispanics“ plné zuby? Jak si může někdo myslet, že se budou rvát o počítač s tak podivným španělským jménem? Protestoval, ale bylo mu to platné, jako veverce louskáček. Nebo jako mrtvému zimník.
No, vzdal to, i když se s tím vnitřně neztotožnil. Uznával, že toto jméno má aspoň nějakou výhodu - v abecedě se nacházelo před jménem Apple.
Měl práce nad hlavu. Moc dobře věděl, co chce. O to to bylo horší. Chtěl toho totiž moc. Moc dobře věděl, o co se snaží, a to od chvíle, kdy mu přítel ukázal opravdový letecký simulátor na učení pilotů. Byla to hračička za miliony a Miner se do ní zamiloval. Něco takového tak mít a zkoušet s tím létat! Nyní věděl, že pokud má postavit nový počítač, který by na jedné straně mohl být levnou náhradou pracovních stanic a na straně druhé v nějaké ořezané verzi herní konzolou, tak na tomto jeho novém dítěti prostě musí být možné naprogramovat dobrý letecký simulátor. Tak to prostě bude!
Tento závazek znamenal solidní problém. Jak to udělat? Jak to zvládnout s procesorem MC 68000 a jeho výkonem kolem 0,5 MIPS?
Naštěstí se Miner v odborných časopisech dočetl o pomocných grafických koprocesorech. Takové zařízení se nazývalo blitter a bylo speciálně uzpůsobeno pro rychlé kopírování a manipulaci s rozsáhlým množstvím dat. Blitter existoval i v pionýrském Xerox Altu, kde pomáhal učinit uživatelsky příjemným první okenní systém historie. Manipulace s okny, překreslování dat, jo vážení, to vyžaduje nějakou výpočetní sílu. V Altu pro to konstruktéři stvořili blitter. U Applu se na to vykašlali, ale tam si to mohli dovolit, systém měl zobrazení monochromatické, a tudíž množství dat bylo adekvátně menší. Pravda, jako jediný „šváb“ blitter ještě nikdo nestvořil, doposud se vždy jednalo o soustavu obvodů, ale Miner se něčeho takového nezalekl. K prvnímu samozřejmě plánovanému zákaznickému čipu, který měl stejně jako u Atari ANTIC umožňovat kombinace grafických módů a manipulaci s barvovými registry v době horizontálního přerušení elektronového paprsku, se tedy přidal další z řady „must be“ obvodů.
Firma se fakticky dělila na dvě divize. No, divize… Vlastně to byly dva větší kancly. V tom prvním se pracovalo na hrách a joysticích pro osmibitové počítače, v tom druhém, skrytém, vznikala tajná novinka. Mitchy měl na rozdíl od špehů konkurence přístup do obou. Každý den jej s sebou Miner brával, a i když si Dave Morse kdysi vyhradil právo mu to zakázat, pokud budou jakékoliv potíže, nikdy k tomu nedošlo. Mitchy byl velmi populární.
Mitchy a jeho pobíhání mezi nejmodernější technikou nebylo jedinou podivnou záležitostí, spojenou se vznikem legendy. Jakoby se opakovaly časy z vývoje Macintoshe, který vznikal v přátelské neformální atmosféře nabité touhou dokázat něco velkého. I Amiga měla otce, kteří by v lepší společnosti nebyli považováni za hodné přidržení dveří cadillacu. O zavázání tkaničky nemluvě…
Tak třeba takový šéf softwarového oddělení Dale Luck se svým vzhledem homlesáckého hipíka, přímo prototyp bezstarostného vlasatce, tak odporného všem spořádaným daňovým poplatníkům. Nebo Carl Sassenrath, který se na přijímacím pohovoru objevil v roce 1983, jen pár měsíců poté, co úspěšně zdolal jižní pól. Prý by rád dělal na něčem velkém, svěřil se Minerovi. To se mu podařilo - jeho dílem byla knihovna Exec, tedy mikrokernelové jádro celého budoucího operačního systému Amigy. Už vůbec nemluvě o RJ Micalovi s jeho neskutečnou velkohubostí a schopností dělat ksichty lépe, než lecjaká hvězda zábavy. No jo, jenže on vedle těch ksichtů uměl udělat i Intuition, tedy základní “okenní” knihovnu Amigy.
Miner byl zkrátka věren své zásadě, že je naprosto jedno, kde, kým, za jakých okolností a pod vlivem jakého množství alkoholu či jiných návykových látek bylo řešení nalezeno. Hlavně, že tu bylo.

Mezi tvůrci trvala nikdy nekončící bitva o vize budoucího produktu. Soupeřily spolu dvě zcela zásadní koncepce, co by vlastně mělo být výsledkem celého jejich úsilí. Jay Miner doufal, že se jim podaří stvořit něco, jako byla budoucí A2000, tedy menší pracovní stanice se spoustou rozšiřujících slotů a harddiskem, zkrátka nikoliv jen hračku, ale užitečný nástroj. Tuto jeho vizi s ním sdílel i jeho přítel Ron Nicholson, další s hardwarových mágů, který mu pomáhal s prací na blitteru. Stejně tak smýšleli i třeba Dale Luck či Carl Sassenrath.

Carl Sassenrath na jižním pólu

Naproti tomu jiní, například RJ Michal, chtěli levnou videokonzoli se skvělými grafickými a zvukovými schopnostmi, z níž se po přidání klávesnice stane laciná náhrada počítače. Upřímně řečeno, tohle bylo ve skutečnosti přesně to, co investoři očekávali. Také proto musel Miner svoji touhu po něčem větším maskovat, takže další a další funkce hardwaru byly zdůvodňovány nutností lepších a lepších her, ne možností uplatnění v profesionální sféře.
Až v průběhu roku 1983 s nastupující krizí trhu videoher začalo být managementu jasné, že zůstat jen u herní konzoli je sebevražda. Ještě při příchodu RJ Micala do firmy - v červenci 1983 - se nehovořilo o ničem jiném, než o konzoli s cenou kolem $400. Už tři týdny poté cena vyskočila na $600 a RJ Mical, který se tak těšil, že bude pro novou konzoli vyvíjet hry, byl pověřen prací na okenní knihovně Intuition (sedm měsíců práce, sto hodin týdně, počet vypitých káv a množství alkoholu není znám). A cena se zvyšovala i nadále. Ono totiž, když s konečnou platností kývnete na přeměnu herní konzole na počítač, tak nějaké ty věcičky prostě musíte přidělat. Třeba klávesnici, že… Skutečně, původně Amiga klávesnici mít neměla. Neměla mít žádné rozšiřující porty, o sériovém či paralelním nemluvě. Na tom všem se muselo zapracovat a to vše pochopitelně zvyšovalo cenu.

Jay Minerovi a dvěma dalším inženýrům trvala práce na zákaznických čipech zhruba dva roky. V průběhu tohoto času se stále více tříbila a ladila finální verze, pojmenovávaly se registry a přesně specifikoval jejich účel a chování, což umožňovalo sestavení simulačních programů, na nichž se následně vyvíjel software pro nový počítač. Byla to velmi náročná práce, protože každá změna budoucího stále ještě neexistujícího hardwaru se musela správně odrazit v softwarových simulátorech.
Koncem roku se tvůrci pustili do sestavování “breadboards”, což je speciální anglický termín, jehož český ekvivalent mi není znám. Jsou to desky s mnoha jednoduchými integrovanými obvody, propojenými svazky drátků, které simulují budoucí čip. Tímto způsobem se z jednoduchého vytváří stále složitější a složitější. Nejdůležitější z čipů, Agnus, v němž se nacházel blitter i copper, tedy základní funkční prostředky pro práci s obrazem Amigy, tento budoucí stále ještě neexistující Agnus byl hardwarově simulován pomocí třech svazků osmi “breadbords”, na každé z nich se nacházelo kolem 250 malých logických integrovaných obvodů. U dalších dvou budoucích čipů, zvaných Daphne a Portia, se situace opakovala.

Prototyp Amigy - Lorraine

Ke konci roku byl hardwarový simulátor konečně hotový. Práce s ním nebyla jednoduchá, protože mezi tisícovkami kabelů se čas od času některý uvolnil. Pokud se člověk vsoukal do úzkého prostoru mezi deskami plnými malých černých švábů, uprostřed místnosti s antistatickou podlahou a stěnami, připadal si jako nějaký technologický bůh. Vypadalo to tam skutečně jako v nějaké šílené laboratoři jakéhosi zneuznalého génia, či v kosmické lodi budoucnosti. A když dotyčný spustil poslední verzi softwaru vyvíjeného na softwarových simulátorech (což bylo samozřejmě to první, co programátoři udělali, jak jen k tomu měli příležitost), tak ke svému překvapení zjistil…že nefunguje. No, hm…softwarová simulace prostě nebyla dokonalá. Chybička se vloudí.

Cílem vývojového týmu bylo představit jejich produkt na Chicago electronics show (CES) v lednu 1984. Proto vyvinuli enormní úsilí. Systém nebyl hotový, ostatně čekalo jej ladění spousty chyb, jako bylo zmíněno výše. Proto se RJ Mical a Dale Luck pustili do tvorby slavného dema “Boing”, kde po obrazovce se šachovnicí poskakoval barevný míček a při odrazech vydával zvuk, který vznikl digitalizací nárazu softballového míčku o dveře Minerovy garáže. Pracovali dvacet hodin denně a říkalo se jim “dancing fools” (tančící blázni), neboť ve snaze neusnout neustále poslouchali hlasitou hudbu a v přestávkách na kompilaci poskakovali po kanceláři. V podstatě napodobovali ten míček…

Nesmrtelné demo Amigy

Nicméně, jakkoliv nám toto demo dnes připadá primitivní, tehdy způsobilo šok. I když mělo zůstat tajným a bylo předváděno jen vyvolencům ve zvláštním pokojíku pouze pro pozvané, pokud jste vyjeli po eskalátoru do prvního poschodí a dostatečně se naklonili přes zábradlí, mohli jste vrchol tehdejší technologie spatřit. To mnozí udělali, takže se tajemství stalo brzy veřejným. Zájem byl obrovský a lidé z marketingu odměnili programátorské dříče tím, že je vzali na pizzu. Jak je vidět, Američanům zblblým hamburgery stačí ke spokojenosti celkem málo…

Nejmodernější technologie v roce 1984

Problém byl ale v tom, že se stále jednalo o svazky drátů a integrovaných obvodů, ne o malé hezké černé švábíčky, schopné jednoduché instalace do budoucího počítače. Jakkoliv odborníci oceňovali schopnost týmu sestavit takovýto prototyp, byli skeptičtí k možnosti, že by tyto nevzhledné chuchvalce kabelů bylo možné zvěčnit do křemíku. Nikdo je nechtěl financovat.
Amiga Inc. byla v hlubokém schodku a i dentisté z Floridy už další penízky přisypávat nechtěli. Co dál? Šéfové jako Jay Miner i Dave Morse zastavili své domy, aby bylo na výplaty a mohlo se pokračovat. “To je neskutečný, kolik stojí výplaty dvaceti lidí” kroutil hlavou Miner, ale neváhal. Amiga mohla jet dále a na červnovém CES měli k dispozici konečně zlatý hřeb programu - fungující čipy! Lidé chodili kolem stolku s prototypem, nahlíželi i pod ubrusem přikrytý stůl a nechápali. Kde je proboha ten skutečný počítač? Že by něco takového mohla vyprodukovat malá krabička, to nechtěl nikdo věřit.
Ovšem Amiga byla s konečnou platností na dně. Dále pokračovat nešlo. Cesta od prototypu k sériové výrobě měla stát desítky milionů, které nemohli sehnat, ani kdyby si šéfové dali své nemovitosti do zástavy desetkrát. To bylo zcela mimo jejich možnosti. Musel pomoci někdo jiný. Ale kdo?

Čip Agnus…respektive budoucí čip Agnus

Jak už jsme si vyprávěli, v tuto chvíli se na scéně objevilo Atari, které zprvu Amize půjčilo (celkem bezelstně) 500 000 USD, nicméně v průběhu této transakce bylo převzato Jackem Tramielem, který rozjel svůj vlastní speciální plán, na jehož konci hodlal pořídit Amigu za hubičku. Tramielovým heslem bylo “Byznys je válka” a tuto svou malou válčičku chtěl dovést do velmi vítězného konce.
V každém obchodě je běžné smlouvání. V arabských zemích si bez smlouvání nepořídíte ani vodu na kafe. Ovšem Tramielův způsob smlouvání by dostal do kolen i ty nejotrlejší kšeftmony z toho nejprofláknutějšího súku.
Zatímco v klasickém smlouvání si obě strany na začátku řeknou své nabídky a postupně se v dalších a dalších kolech sbližují, až se někde na průměrné hodnotě z obou mezí setkají (v arabských zemích doporučuji zapomenout na průměr a setkat se výrazně blíže nabídce vaší), smlouvání a la Jack Tramiel spočívá v tom, že zatímco protivník svou nabídku snižuje, vy s ním držíte partu a snižujete též. Jinými slovy, zcela nekřesťansky, nejudaisticky, neislámsky, nehinduisticky a nebudhisticky (o šintoismu a konfucianismu nemluvě) jej tlačíte do situace, která je pro něj zcela neakceptovatelná. Na arabském trhu nad tím mávnete rukou a jdete o krámek dál. Amiga bohužel nebyla v situaci, kdy by si mohla dovolit změnit krámek. A Jack Tramiel to moc dobře vědět.

“Je to fakt zvláštní produkt kapitalistického systému,” prohlásil o Tramielovi RJ Mical. Ovšem generál Tramiel měl svůj útok na pevnost jménem Amiga skvěle promyšlený, to se musí uznat. Přesto se přepočítal. Neodhadl sice velmi nepravděpodobnou, nicméně stále možnou variantu, že by prohrávajícími nepříteli mohly dorazit posily…
Tři dny před vypršením lhůty, do kdy musela Amiga buď vrátit dluh, nebo podepsat jakoukoliv nabídku, je zkontaktoval Commodore. Dva dny před koncem lhůty si plácli. Dokonce si Dave Morse dovolil i menší furiantství. Když mu Commodore nabídl 4 dolary za akcii, tedy čtyřikrát více, než nabízel Tramiel, prohlásil Morse, že něco takového nemůže přijmout a chystal se k odchodu. Následná nabídka zněla 4,25 USD a Tramiel byl poražen.

Jakkoliv se mnohem později stalo mezi fandy Amigy zvykem nadávat na Commodore, že to s Amigou neuměl,  je třeba zdůraznit, že zprvu byl jeho vliv na tento budoucí sen mnohých nadšenců pozitivní. I když se v ROM verze 1.2 skrývá poselství “We made Amiga, They fucked it up”, které vcelku nepotřebuje komentář, přesto byli ze začátku tvůrci Amigy z Commodoru nadšení. Jednak jim nasypal do žlabu 27 miliónů babek, zařídil nové krásné kanceláře v Los Gatos a všeobecně je oprašoval, kromě toho díky Commodoru bylo možné realizovat mnohé z toho, co zatím zůstalo v půli cesty. Dluhy byly splaceny, čipy vylepšeny, ovšem především se zapracovalo na systému. I když byly hotovy knihovny Exec a Intuition, stále neexistoval žádný souborový systém a rutiny pro práci s diskem. Než něco takového vyvíjet od zeleného stolu, rozhodl se Commodore zakoupit licenci na TRIPOS, což byl systém, jehož zkratka jej v podstatě popisuje v plné šíři:TRIvial Portable Operating System. Vyvíjený od roku 1976 pro mnoho platforem nabízel hierarchický souborový systém, interpreter příkazové řádky po vzoru Unixu a preemptivní multitasking se zasíláním zpráv na stejném principu (pomocí předávání pointerů), na jakém pracovala knihovna Exec. Nebyl tudíž problém spojit dosavadní Exec a Intuition s TRIPOSem do jednotného systému, který jako první nabídl na domácím počítači preemptivní multitasking.

Autorký tým Amigy v Los Gatos

Bohužel, nad každým rozhodnutím Commodore se v Los Gatos netleskalo. Za největší chybu považovali otcové zakladatelé snížení kapacity paměti z půl mega na 256Kb, protože šetřit se přátelé prostě musí. Díky tomu se práce na Amize stávala komplikovanou a rozšíření paměti v podstatě nutností. Naštěstí, rozšiřující slot byl do motherboardu zabudován dostatečně bytelně, takže jej management nezvládl ořezat. Místo toho se prezident Commodore rozhodl, že klávesnice musí být po vzoru Macintoshe zasouvatelná pod počítač, což znamenalo měsíce úprav motherboardu a skříně, neboť velkému šéfovi se musí vyhovět. Jay Miner se snažil přesvědčit management o nutnosti zabudování slotů po vzoru Applu II, ale nebyl vyslyšen. A tak byla velká novinka Amiga 1000 vydána bez slotů a dokonce i bez ROM, což byla dost zásadní komplikace.
Na rozdíl od pozdějších Amig nemá A1000 256Kb ROM, místo toho se firmware zvaný Kickstart nahrává do speciální paměti, a až po jeho nahrání je možné nahrát vlastní systém. Naštěstí, v případě resetu vám obsah této paměti zůstane zachován. Tato těžkopádná varianta byla zvolena z toho důvodu, že vývoj systému se protahoval a Commodore chtěl už začít s výrobou bez rizika použití chybové ROM. Dodatečně bylo možné ROM s finální verzí systému doinstalovat.

Některé koncepty, jak měla Amiga původně vypadat…

Amiga byla představena 24 července 1985. Ačkoliv se ji v prvním roce prodalo stejné množství, jako Apple Macintoshe, nebyl to takový fenomenální úspěch, v jaký Commodore doufal. Počítač byl drahý a na rozdíl od legendy z jablečné stáje v době jejího uvedení, nyní už existovala konkurence - jednak Apple a kromě toho i mnohem levnější Atari ST.
V Commodore doufali, že další typy přesně zacílené na jednotlivé tržní segmenty budou úspěšnější. Jednak připravovali malou domácí A500 s integrovanou klávesnicí, bez rozšiřujících slotů, která vzhledem k nižším výrobním nákladům měla být schopná konkurovat Atari ST. Za druhé dva týmy, Minerovo Los Gatos a vývojová pobočka v Německu, pracovaly na profesionální A2000 s rozšiřujícími sloty a možností připojení harddisku.
Zde Miner utrpěl první porážku - Commodore odmítl jeho design A2000, přestože byl připraven včas, tedy v polovině roku 1986. Místo toho byl zvolen německý design, který měl více slotů, byl větší, hlučnější, ale výrobní náklady byly přeci jen menší. Problémem bylo, že ani A500, ani tato německá A2000 nebyly hotovy včas. Díky tomu došlo k naprosté katastrofě. Reklamní oddělení totiž ukončilo veškerou kampaň na výběhový model A1000, ale vzhledem k tomu, že nástupci stále nebyli k dispozici, nic nového nebylo rozjeto. Tím pádem se Amiga musela přes půl roku prodávat bez jakéhokoliv marketingu, což se samozřejmě na jejím prodeji muselo projevit. V ostrém kontrastu s tímto přehmatem kampaň mnohem bohatšího Applu jela tehdy stejně jako dnes na plné obrátky. Někteří prodejci z tohoto důvodu stahovali Amigu z pultů, protože si nemohli být jisti budoucností.

Amiga 1000

Miner byl navzdory tomu všemu vcelku spokojený. Sice mu načálstvo neakceptovalo jeho A2000, ale na druhé straně mu povolili něco mnohem důležitějšího - práci na nástupnickém chipsetu. To bylo přeci to hlavní! Miner si nedělal iluze, věděl, jak rychle technika zastarává. Věděl, že konkurence nespí a hned od uvedení Amigy se ji snaží dohnat a předehnat. Ve vývoji se nesmí zůstat spát na vavřínech.
Přesto jej naprosto šokovalo, když se první konkurenční vlaštovka objevila. V roce 1987 představil Sharp svůj X68000, který v grafice Amigu deklasoval. Byl to domácí počítač se schopností největšího rozlišení 1024×1024 v šestnácti barvách z šestnáctibitové palety. Dokázal zobrazit až 32 šestnáctibarevných spritů, no a v nižších rozlišeních adekvátně vzrůstal i počet zobrazitelných barev, až při 512×512 dosáhl plné palety 65 tisíc. Něco takového Amiga ani žádný jiný počítač té doby neuměl ani vzdáleně. Na druhé straně, jednalo se o domácí počítač, spíše konzoli, s textovým operačním systémem “MS-DOS like”. Miner nemohl tušit, že Sharp naprosto nepochopitelně tento bezesporu skvělý počítač nikdy nevyveze do světa, zůstane s ním pouze na japonském trhu, který naprosto opanuje.
Nový Amiga chipset byl nazván Ranger a aspoň v nějakých ohledech byl náskok Sharpu dostižen. Aby toto bylo možné, Miner musel zavrhnout původní koncepci Amigy, tedy použití operační paměti počítače i jako videopaměti. Místo toho měl Ranger klasickou rychlou VRAM videopaměť. Barevná paleta byla rozšířena na 128 barev vybíraných stále z 4096, nicméně maximální rozlišení stouplo až na 1024×1024 v 128 barvách. Na zvuk se nesahalo, nebylo to nutné, nikdo v této oblasti Amigu zatím nedokázal předstihnout. Chipset byl hotový, vyzkoušený, připravený pro nasazení v počítači s procesorem MC68010 či 020. V takovém případě by si Apple mohl svůj Macintosh II spouštět tak leda na svých firemních prezentacích…

Dnes vypadá primitivně. V roce 1985 to byl zázrak…

Když Jay Miner Commodore v roce 1988 opouštěl, věřil, že Amiga má před sebou skvělou budoucnost. Jeho tým měl pro další generaci připraven výtečný chipset překonávající prakticky vše, co měla konkurence k dispozici. Odcházel s přesvědčením, že odvedl skvělou práci a jeho dítko se bude těšit dobrému zdraví. Ne, nemohl vidět do budoucnosti. Nemohl tušit, že Amize zbývá už jen šest let života – a že on sám ji přežije o pouhé dva měsíce…

Jay Miner zemřel na selhání ledvin 20.června 1994. I když mu jednu ledvinu věnovala sestra, prodloužil mu tento dar život jen o čtyři roky. Těžko říci, co by tento skvělý ba výtečný odborník dokázal v naší době. Je ale otázkou, zda by vůbec něco dokázal. Na rozdíl od časů jeho největších úspěchů není dnešek věkem průkopníků a vizionářů, ale především manažerů. A s těmi si Jay Glenn Miner nikdy příliš nerozuměl…

Technické okénko

Amiga 1000

CPU: Motorola 68000 (7.16 MHz NTSC, 7.09 MHz PAL)
Chipset: OCS (Original Chipset)
Audio (Paula):
4 hlasy / 2 kanály (Stereo)
8-bitové rozlišení / 6-bitová úroveň hlasitosti
28 kHz sampling rate
Video (NTSC rozlišení):
320×200 při 32 barvách nebo HAM-6 (4096 barev)
320×400i při 32 barvách nebo HAM-6 (4096 barev)
640×200 při 16 barvách
640×400i při 16 barvách
Memory:
8 KB ROM bootstrap code.
256 KB WOM - paměť pro nahrání kickstartu.
256 KB Chip RAM s možností rozšíření o 256 KB pomocí cartridge. Maximálně 9Mb paměti celkem.
3.5″ DD Floppy drive, kapacita 880 KB
Input/Output:
Composite TV out
Analog RGB video plug
2 × Joystick (použitý pro myš)
Klávesnice
RS232 Seriový port (DB25)
Centronics Parallelní port (DB25)
Port pro externí floppy drive
Jeden expanzní port pro rozšíření (RAM, SCSI adaptor, atd), stejný, jako měla pozdější Amiga 500

Na detailnější pohled do zákulisí hardwaru Amigy, stejně jako na pozdější modely a příčiny neúspěchu se podíváme příště.

http://www.amigau.com/aig/comment-6.html
http://en.wikipedia.org/wiki/Intuition_(Amiga)
http://en.wikipedia.org/wiki/Amiga_1000

Komentáře v diskuzi