Zhruba toto se neslo dozorčí radou neslavnější počítačové firmy počátkem osmdesátých let. Doposud se “Big Blue” o něco tak minoritního a nezajímavého, jako je prodej počítačů koncovým zákazníkům, kteří by je používali v malých firmách či domácnostech, naprosto nezajímala. Ostatně, už v jejím názvu (”international BUSSINESS machines”) je tak nějak jasně patrno, komu byly její produkty určené. Nicméně, v roce 1980 si kluci řekli, že dost bolo hrátek bez nás, my jsme ti neslavnější a nejlepší a dáme vám co proto. Nikdo tehdy netušil, že toto rozhodnutí znamená počátek konce variability domácích počítačů.

Už v roce 1975 přišla IBM se svým IBM 5100, tedy mikropočítačem, který byl v intencích této firmy považován téměř za domácí. Vážil 25 kilogramů, takže představa nějakého menšího brášky byla doufám z vašich myslí zahnána hned úvodem. Základem byla CPU (tvořená ne jedním čipem, ale soustavou obvodů) z dílny IBM nataktovaná na 1,9MHz, stroj mohl obsahovat až 64kB RAM a jeho integrovaný monitor měl rozlišení 64×16 znaků. I když nám dnes připadá takřka neuvěřitelné, že by se na něčem takovém dalo pracovat, pracovalo se, dost šílené ceně dvaceti tisíc babek navzdory. Prodaly se jich desítky tisíc, což byl z hlediska IBM slušný úspěch, který vedl k dalšímu rozšiřování řady, přes model 5120 až po System/23 Datamaster. Byly to na svou dobu dobré počítače, ovšem ne pro domácí použití, nýbrž pro menší firmy či vědecké ústavy. Přeci jen, jejich cena neodpovídala možnosti, že si je koupí nějaký zapálený nadšenec jen pro radost vlastnit nejmodernější techniku. O nějakém hraní her či běhu přízemních účetních programů nemluvě.

IBM PC 5100

V roce 1979 nicméně William Lowe, vedoucí laboratoří IBM v Boca Raton na Floridě, si mezi surfováním (na vlnách…) a popíjením v plážových barech našel čas a zpracoval marketingovou studii ohledně možnosti, že by IBM překročila svůj stín a stvořila počítač pro malé firmy ba dokonce i pro osobní potřebu uživatelů. Každé překračování stínu bolí a často znamená sice možná malý krůček pro člověka, ale obrovskou propast pro firmu, propast, kterou je nelehké překonat. Něco takového tu ještě nebylo, IBM se až doposud na domácí uživatele dívala svrchu a malé firmy ji naprosto nezajímaly. Lowe pochopil, že pro takový problém je nutné obejít zavedené postupy, protože množství byrokracie nutné k překonání by bylo větší než malé. Místo toho navrhl IBM manažerské komisi dvě varianty. Jedna spočívala v koupi firmy zabývající se výrobou osmibitových počítačů (navrhoval Atari), druhá ve vývoji vlastního počítače založeného na nějakém z nových mikroprocesorů, nicméně tento vývoj by prováděl speciální tým zvláště pro tento účel sestavený. Šéfové IBM plán přijali se zájmem, neboť přišel v čase prvních úspěchů Atari a oni si uvědomili, že možná, přeci jen přichází nová doba a IBM by ji neměla prospat. Návrh koupě konkurence byl smeten ze stolu, IBM má přece dostatečné schopnosti vyvinout takový počítač svépomocí. Byl vybrán Bill Sydnes, šéf předchozího projektu 5120, aby sestavil malý tým dvanácti apoš…inženýrů, kteří zpracují návrh prototypu, přičemž hlavní otázkou mělo být zvolení vhodného mikroprocesoru.

IBM PC 5100 v ostrém nasazení

Jo, to byl problém. IBM doposud žádný vlastní mikroprocesor nevytvořila. Sice se pracovalo na IBM 801, jednom z prvních RISCových CPU, které byly vyrobeny, ale tam byl poněkud problém čas. IBM 801 měl sice nabídnout zhruba 15 MIPS výkonu, tedy daleko více, než tehdejší vlajková loď Intelu 8086, bohužel by se na něj muselo čekat zhruba dva roky. A tak se Sydnes poněkud nelogicky rozhodl pro 8088 - byla to levnější verze 8086, pomalejší, s pouze osmibitovou datovou sběrnicí. I v IBM se rozhodli šetřit.

Těžko dnes popsat, jak přelomové to bylo rozhodnutí. Až do této doby si IBM vše v počítačích řešila sama. Od klávesnice, přes monitor až po poslední šroubek…no dobře, tak s výjimkou šroubků, vše bylo dílem jejich vlastní výroby. Project Chess, jak se tvorba horké novinky nazývala, však vyžadoval co nejnižší cenu. Všem bylo jasné, že klasickými metodami toho dosáhnout nelze. A tak, v návaznosti na zvolený obecně dostupný procesor, bylo rozhodnuto, že i další součásti počítače budou odpovídat klasickým produktům dle průmyslových standardů a ne speciálním specifikacím IBM. To umožnilo použít komponenty levnější a cena počítače tak šla znatelně dolů. Nikdo si v té chvíli neuvědomil, že to zároveň otevírá zadní vrátka pro tvorbu kopií. Na něco takového nebyla IBM zvyklá. Že by jim někdo kopíroval počítače? A kdo, proboha? Čína se v té době ještě vzpamatovávala z kulturní revoluce, no a všude jinde v civilizovaném světě byla patentový práva ctěna a respektována.

Jack Sams, odpovědný za vývoj software, učinil další z naprosto přelomových rozhodnutí. Pro System/23 byl zodpovědný za vývoj software, no a protože to klukům trvalo přes rok, než dali dohromady kompilátor Basicu, tak se rozhodl, že podobnou zkušenost už opakovat nechce. Bude přeci lepší se obrátit na nějakou zavedenou firmu vyvíjející programovací jazyky. Microsoft byl v tomto ohledu nezkušenější, takže se nelze divit, že zakázku s radostí akceptoval.

Otec IBM PC

Mezitím byl William Lowe povýšen a šéfem vývoje se stal Don Estridge, později zvaný “otec IBM PC”. Estridge byl už zkušeným inženýrem, který naprosto souhlasil s nutností co nejširšího použití práce jiných výrobců, pokud se nový počítač má stát novým standardem. To se mělo týkat i operačního systému, pro což Estridge jen těžko nacházel v IBM pochopení, ale svůj názor prosadil. Jeho představa spočívala v použití CP/M-86 od firmy Digital Research. Ve své době se jednalo o jeden z nejrozšířenějších systému pro spoustu platforem. Osobně se vypravil ze manželi Kildallovými, autory CP/M a pokusil se s nimi domluvit na spolupráci. Ale překvapivě neuspěl. Proč?

Ten přípěh nepodepsané smlouvy byl mnohokrát přetřásán a dodnes není příliš jasné, co se vlastně stalo. Dokonce ani není jisté, zda vyjednávačem byl Don Estridge, protože dalším možným “hříšníkem” by mohl být Jack Sams.

Gary Kildall

Podle nejobvyklejší verze se zástupce IBM (ať jím byl kdokoliv) objevil v kanceláři Digital Research v době, kdy byl Gary na služební cestě. Přivítala jej paní Dorothy Kildallová, která byla pověřena jednáním místo svého manžela. Zástupce IBM jí předložil standardní důvěrný dodatek k budoucí smlouvě, který IBM používala a který zaručoval utajení celého jednání, neboť IBM vždy záleželo na tom, aby jejich firemní plány zůstaly před konkurenci skryty. Problém se vyskytl ještě před tím, než vůbec mohlo být vysvětleno, o jak možný obrovský obchod se jedná. Paní Kildallová totiž na radu svého právníka něco takového odmítla podepsat. Gary se odpoledne vrátil a chtěl v jednání pokračovat, ale verze vysvětlující neúspěch se různí. Jedni tvrdí, že už se stejně s nikým z IBM nesetkal, druzí předpokládají, že přecenil svou tehdejší pozici autora nejvýznamnějšího operačního systému a trval na tom, že s IBM nepodepíše smlouvu, která by mu sice přinesla čtvrt milionu dolarů, nicméně IBM by si pak mohla prodat jakýkoliv počet kopií jeho díla. Bill Gates rozšiřoval jeho oblíbenou verzi, dle níž manželé Kildallovi naprosto nezodpovědně odlétali v tak důležitý den na dovolenou a na nějaké detailní jednání s IBM jim nezbýval čas. V tomto kontextu je pikantní Billova představa, že plánování dovolené má být zodpovědné, ovšem ve vysokém businessu to asi tak chodí.

Dorothy Kildall a její úloha v Digital Research - takovou poznámku femistky nemají rády…:-)

Jak je možné, že zakladatel Digital Research Gary Kildall nepochopil obrovské možnosti, které se mu ve spolupráci s nejvýznamnějším výrobcem počítačů nabízí? To je pro mne poněkud nepochopitelné. Osobně bych vysvětlení hledal někde mezi nedorozuměním a rozladěností IBM, která zkrátka nebyla zvyklá, že případní partneři automaticky nesouhlasí se vším, co se jim nabídne.

Když IBM neuspěla u Digital Research, obrátila se na Microsoft. Ten již měl připraveného králíčka v rukávu. Bill Gates totiž dobře věděl, že malá softwarová firmička jménem Seattle Computer Products pověřila v dubnu čtyřiadvacetiletého nadějného programátora jménem Tim Paterson aby pro ni stvořil kopii CP/M, která by fungovala na procesoru 8086. Problémem totiž bylo, že Digital Research nestíhala vytvářet nové a nové verze CP/M pro různé systémy. V dobách své největší slávy byl CP/M provozován na zhruba 3000 různých systémech, tak lze vcelku pochopit jistý skluz ve vývoji. Když už jsme lehce naťukli CP/M, bylo by dobré si povědět, že například i BIOS byl vynález Garyho Kildalla, umožňující mu ulehčení práce s portováním.

Tim Paterson

Paterson se dal do práce na 86-DOS, což byl systém velmi se CP/M podobající a schopný spouštění některých programů. Dokonce prvních 26 systémových rutin bylo naprosto identických. Zároveň se ale Paterson snažil systém vylepšit. Zrušil například poněkud problematické cachování při zápisu na disk, ovšem především použil lepší názvy příkazů, které mělo CP/M poněkud nesmyslné.

Mezitím si ale Microsoft zakoupil licenci na tento nový operační systém a následně si i najal Patersona, aby mu jej pomohl upravit pro budoucí IBM PC. Byl to tradiční Gatesův obchodní trik, protože Seattle Computer Products netušili, o jak výhodný kšeft se vlastně jedná. Microsoft se podřídil striktním požadavkům IBM na maximální utajení - prototyp budoucího PC zvaný Acorn směl být provozovaný pouze v malé kanceláři bez oken.

Až v červnu 1981, tedy měsíc před oficiálním uvedením IBM PC, když už měl smlouvu v kapse, si Bill Gates za směšných $50 000 koupil k systému všechna práva. Nic neriskoval. Za pár babek získal slepici snášející zlatá vejce. Firma ze Seattlu se sice s Microsoftem později soudila a dokonce získala celý milion dolarů jako odškodnění za zákulisní jednání Microsoftu, ale copak je to něco oproti možnosti získat zásadní výhodu před ostatní konkurencí?

The winner takes it all - že by se Abba inspirovala?:-)

IBM bylo spokojené. Mělo počítač a systém velmi se podobající CP/M, přičemž portování programů nebyl žádný problém. Jako monitor se použil už dříve vyvinutý standardní IBM monitor z Japonska, tiskárna byla licencovaná od Epsonu. Díky iniciativě Dona Estridge byl připraven i IBM PC Technical Reference Manual, obsahující kompletní schéma obvodů, zdrojové kódy BIOSu a další nutné informace, aby kdokoliv mohl začít s tvorbou rozšiřujících karet či programů. Že se bude počítač kopírovat, to kupodivu nikoho nenapadlo. Jediná součást chráněná copyrightem byl BIOS, no a už v průběhu roku 1982 se objevily kompatibilní konkurenční BIOSy, umožňující tvorbu klonů.

Co však IBM dlouho řešili, byla otázka prodeje zákazníkům. Jak by se ten nový počítač měl vlastně prodávat? IBM doposud neměla zkušenosti s prodejem skrze obchodníky se spotřební elektronikou, vždy se zákazníky jednala osobně. Ostatně, vzhledem k tomu, že v té době jejich nejlevnější počítač stál patnáct tisíc, tak se ani není čemu divit. Cenu nejořezanější verze PC ale management stanovil na $ 1565, což se zdálo dostatečně málo, aby na ni dosáhl každý (v USA, samozřejmě…). A tak se rozjela rozsáhlá reklamní kampaň s postavičkou Charlie Chaplina, podepsaly se smlouvy s Computerland a Sears, což byli tehdejší největší řetězce prodejen se spotřební elektronikou, čímž vznikl zajímavý paradox, neboť nový počítač se vůbec neprodával přes dosavadní IBM prodejní kanály. Jméno pak bylo zvoleno jako IBM PC 5150, aby více zapadalo do řady předchozích “osobních” počítačů, i když s nimi ve skutečnosti nemělo nic společného. Marketingoví specialisté trvali na zdůrazňování faktu, že počítač je dílem IBM. Věřili, že toto jméno bude tou nejlepší reklamou.

IBM PC 5150

Nemýlili se. Předpovídali prodej asi 250 000 kusů během pěti let, ale již za rok a půl IBM prodala tři čtvrtě milionu. Úspěch byl naprosto neskutečný a nečekaný. Zničehonic se zrodil zcela nový fenomén. Hranaté neosobní krabice se objevovaly všude. Ne, nejednalo se o nějaké miláčky či “domácí mazlíčky”, jakými se staly výrobky Atari, Applu či Commodoru. Nevznikaly kvůli nim fankluby, nepořádala se setkání nadšenců. Byli to od začátku tvrdě pracující pomocníci. Ovšem slouží nám, lépe či hůře, dle momentální nálady, dodnes.

Technické okénko

IBM PC 5150

Cena: $1 565 ~ $3 000

CPU: Intel 8088, 4.77MHz

RAM: 16K, 256 kB max

Displej: 80 X 25 text (při použití karty MDA)

Disk: 160kB 5,25”

Porty: pouze pro připojení klávesnice a kazetového magnetofonu, jinak se porty nacházely na rozšiřujících kartách

5 ISA slotů

OS: PC-DOS v1.0

Naprosto nejořezanější systém byl prodáván bez disketové mechaniky, pouze s možností připojení magnetofonu a nahrávání programů z kazety. Takový systém ani neobsahoval PC-DOS, protože ten s kazetou nepracoval, naopak, takový systém byla osazena ROM s IBM Cassette BASIC. Ten v podstatě nahrazoval DOS a umožňoval aspoň nějakou práci s počítačem. Většina prodaných počítačů ale obsahovala aspoň jednu disketovou jednotku, aby mohl být používán DOS. Bez DOSu totiž nebyly prakticky k dispozici žádné dostupné programy, počítač tím pádem byl téměř nepoužitelný.

Co se grafiky týče, počítač mohl být osazen buď monochromatickou textovou MDA, nebo CGA, která umožňovala výstup buď na monitor, či na televizi. CGA nabídla paletu 16 barev, přičemž v rozlišení 320×200 mohly být použity současně jen 4 a to ještě z pevně dané palety barev. Při jejich výběru se v IBM skutečně předvedli, neboť dle mého názoru ani cyan/magenta/white, ani green/red/brown mi nepřijdou zrovna ideální.

Slavná hra Alley cat v CGA

Klasická demonstrace obrázku papouška v CGA - jak to má vypadat, to zjistíte v předchozím díle o Amize

Zvukové schopnosti počítače byly pozoruhodně konsistentní po následujících téměř deset let - pípající reproduktor si mnozí pamatují dodnes.

Ačkoliv byl počítač považován za pokus o proniknutí do domácností, k tomu víceméně nedošlo. Systém s disketovou jednotkou stál $3 000, což bylo přeci jen přespříliš a lidé si raději zakoupili jiné levnější domácí systémy. Na druhé straně počítač zaznamenal úžasný úspěch v menších i větších firmách. Tím bylo postaráno o jeho budoucnost - místo hračky pro zábavu byl jedno pro vždy považován za seriozní kancelářský stroj.

http://lowendmac.com/orchard/06/ibm-pc-5150-origin.html

http://en.wikipedia.org/wiki/PC-DOS

http://en.wikipedia.org/wiki/86-DOS

http://en.wikipedia.org/wiki/Gary_Kildall

http://oldcomputers.net/ibm5100.html

http://en.wikipedia.org/wiki/IBM_Personal_Computer

http://www-03.ibm.com/ibm/history/exhibits/pc25/pc25_birth.html

Komentáře v diskuzi

Přidat komentář

Jméno

E-mail, nebude zveřejněn

Web

Ochrana proti spamu: (povinné)*
Opište prosím text z obrázku.