Když v roce 1995 Bill Gates osobně představil přelomový operační systém Microsoftu – Windows 95 – začalo to jít s Applem s kopce. Firma z Cupertina měla sice problémy už nějaký ten pátek, ale po tomto zrádném kroku konkurence ztratila i poslední výhodu před Microsoftem. Její operační systém byl náhle zaostalý. Možná to v Applu viděli příliš černě, protože na rozdíl ode mne si asi neužili několikeré instalace z proslulých třinácti disket, kdy často ta poslední selhala, ale jejich skepse měla blízko k realismu. Apple potřeboval nový operační systém. Včera bylo pozdě.

Už jsme se zmínili o tom, že nutnost najít náhradu za stárnoucí legendární dílko z roku 1984 v Applu pochopili koncem osmdesátých let. Bylo jim jasné, že něco se dělat musí, no a protože dobré plány jsou základem úspěchu, rozfázovali si svůj vývoj pěkně do tří kategorií. Modrá měla být jen pouhým vylepšením stávající vykopávky, růžová moderním objektovým systémem pro nově plánovaný stroj se srdcem MC88000, no a červená…to mělo být něco tak úžasného a futuristického, že si s tím u jablek moc nevěděli rady. Byly tam věci jako třeba rozpoznávání znaků a řeči (dost možná, že i znakové řeči, co já vím…), prostě záležitosti, které zcela uspokojivě a bezproblémově zůstávají nevyřešeny dodnes. Proto se také na tom nebudoucnějším ze všech budoucích systémů moc nepracovalo, protože ty předchozí dva měly přednost. No jo, jenže modré kartičky se zhmotnily v System 7 v roce 1991 a nikoho dvakrát neohromily. Růžové spěly dál a dál, až se ztratily uprostřed pustiny, bez jakéhokoliv smysluplného výsledku. V Cupertinu vládla skepse, protože Apple stále neměl nic, čím by vzmáhající se Microsoft dokázal srazit na zem.

Macintosh System 7.5.3

V září roku 1994 Apple představil další update svého systému, s pořadím System 7.5. Jednalo se o vcelku velký skok, protože předchozí revize měla číslo 7.1. Nová verze pochopitelně nemohla plně uspokojit stále náročnější požadavky uživatelů. Zatímco nadcházející Win95 (a už existující WinNT) nabízely preemptivní multitasking a dynamickou alokaci paměti, multitasking v systémech Applu byl stále kooperativní a alokace paměti statická – to v principu znamená, že aplikaci je vyhrazen jeden velký kontinuální úsek paměti. Nevadí to při jednoúlohovém systému, ale s více úlohami se paměť stává stále více fragmentovanou – jako například harddisk.

System 7.5 nebyl špatný, kdyby se od něj tolik neočekávalo. Bohužel, stále se pouze leštila klasika, zatímco pod kapotou se nic moc nedělo. Apple do systému integroval nějaké dříve freewarové či sharewarové utility, přidal lepší práci s tiskárnami, významně vylepšil control panel, CD-ROM už systém konečně už „od přírody“ podporoval, objevily se technologie jako OpenDoc či QuickDraw GX, které se v reálném životě moc neuchytily, prostě, šlo o mírný pokrok v mezích zákona. Potíž spočívala v tom, že zastánci značky dychtivě očekávali nějakou revoluci.

K tomu je ještě nutno přidat fakt, že systém byl dost náročný. Pokud jste neměli procesor aspoň s taktem 16MHz, nedalo se systémem rozumně pracovat. To by se ještě dalo nějak překousnout. Další nepříjemnost spočívala v tom, že systém si po startu ukousl přinejmenším 2,5MB, někdy až 4MB paměti RAM. To tehdy vůbec nebylo málo. V kontrastu s tím se o rok pozdější Win95 daly solidně používat s pět let starým 486 procesorem a 8MB RAM a teoreticky je šlo spustit i se 4 MB, pokud jste se tedy spokojili s kreslením v Malování. A je třeba v tomto kontextu zdůraznit, že Win95 byly nepochybně modernějším systémem.

Příkladem může být porovnání stability. Ve systému od jablečné značky se velmi často stávalo, že jedna spadlá aplikace shodila celý systém. Windows 95 měly s ohledem na preemptivní multitasking tomuto zamezit, protože jejich task manager umožňoval shození spadlé aplikace bez ohledu na stabilitu celku. Každý, kdo si Win95 pamatuje, ví, že jde o hezkou teorii, protože „blue screen of death” je přímo symbolem tohoto systému. Nicméně, toto počátkem roku 1995 ještě nikdo netušil, finální verze Win95 vyšla až v srpnu. Nelze se tedy divit panice v jablečném sadu.

Nesmrtelná BSOD - není nad to vědět naprosto přesně, kde vznikla chyba…

V Applu byli ale věrni známému úsloví „dohnat a předehnat“. Protože veřejnost začínala být čím dál nervóznější, proč se jablečná firma nepostaví férově Microsoftu, když ten přišel s Windows NT a oznámil práce na Win95, tak se v Cupertinu rozhodli představit v březnu 1995 projekt Copland. Vzhledem k tomu, že právě dokončený System 7.5 měl kódové jméno „Mozart“, napadlo kohosi držet se této skladatelské linie, tudíž byl zneužit Aaron Copland, další z bezpečně mrtvých klasiků, který už se nemohl bránit. Pro přespříští systém se počítalo s Gerschwinem. Škoda, že tato móda v Applu nepokračovala, mohli jsme se možná dočkat i Dvořáka či Smetany. Třeba by to na oblibu počítačů této značky mělo u nás pozitivní vliv. I když – obávám se, že to by systém musel být pokřtěn Gottem…

Bohužel, už předem si můžeme říci, že při vývoji nového systému se projevil zádrhel, který v Applu nikdo neočekával. Firmu už opustili legendární tvůrci původního Macintoshe. Najednou jakoby zmizela schopnost tvorby něčeho skutečně nového. Schopnost dát si reálné cíle a tyto splnit.

V Coplandu si tvůrci dali za úkol vytvořit systém na bázi mikrokernelu, nativní na PowerPC platformě, s co nejefektivnější emulací klasického systému, aby se daly spouštět starší aplikace, víceuživatelský, s preemptivním multitaskingem, dynamickou správou paměti… Jestli máte pocit, že o takových cílech jste už v tomto seriálu slyšeli, máte pravdu. Víceméně takto přeci měl vypadat projekt Pink, který skončil v nenávratnu. Bylo opravdu smutné, že v roce 1995 jakoby v Applu začínali od nuly, jakoby pět let uplynulo s razancí vody v horské říčce a kde nic, tu nic.

Apple přislíbil, že koncem roku 1995 bude k dispozici vývojářská betaverze, přičemž systém s pořadovým číslem 8 bude vydán počátkem roku 1996. Byly to naprosto šibeniční nesplnitelné termíny, ale v Applu se nehodlali poučit. Připomíná to dávné stachanovské tradice ze „země, kde zítra již znamená včera“, bohužel, odpovídal tomu i výsledek.

Základní myšlenkou Coplandu bylo, že se striktně oddělí staré emulované prostředí od nového systému. Emulovaný System 7.5 měl běžet v prostředí tzv. „Cooperative Macintosh Toolbox environment“. Toto náročné a nezapamatovatelné jméno si programátoři záhy překřtili na „blue box“. Zde tedy běžel starý systém se všemi starými aplikacemi a svými nectnostmi. Existoval zde kooperativní multitasking a pád jedné aplikace znamenal pád systému – naštěstí v tomto kontextu pouze jedné části Coplandu, která mohla být restartována. Nicméně, přiznejme si, že to (aspoň zpočátku) znamenalo pád všech provozovaných starých aplikací, tudíž benefit veškerý žádný.

Tento princip velmi připomínal Win95, které také obsahovaly Win16 subsystém z Windows 3.1, který zajišťoval zpětnou kompatibilitu starých aplikací. Nicméně, v okenním světě mohla stará aplikace při troše štěstí a dobré vůle shodit celé nové dílo. To způsoboval fakt, že ne celý systém Win95 byl skutečně dvaatřicetibitový, zůstaly zde nějaké starší pozůstatky. Autoři Coplandu se dušovali, že u nich to bude jiné.

Vedle zmiňované modré krabice měla existovat skvělá stavba moderní novinky – pro Copland nativní aplikace si mohly užívat ochrany paměti, multitaskingu, nicméně existoval problém s uživatelským okenním prostředím. Pro začátek totiž Apple neplánoval přímou portaci základní QuickDraw okenní knihovny a představena byla varianta, že tyto nativní programy budou mít uživatelské rozhranní spouštěné v blue box. Přiznám se, že mi tato možnost přijde poněkud komplikovaná a není mi jasné, zda by nepřinesla spoustu problémů se stabilitou, ale takto se zkrátka v Applu rozhodli. Museli totiž řešit mnohem důležitější problém, týkající se hardwarové náročnosti. Řekli jsme si, že System 7.5 si dle zkušeností uživatelů řekl o cca.4MB paměti. V Applu sice měli pocit, že tento požadavek mohou zkrouhnout na cca. 2,5MB, nicméně pochopitelně další paměť hodlal „schramstnout“ i vlastní Copland. Byl to velký problém a Apple proto „vynalezl“ koncept sdílených knihoven (slavné DLL z okenního světa, ovšem v jádrů dávno známé třeba z Amigy), které umožňovaly mít v paměti pouze to, co se skutečně používalo, a tedy šetřit její kapacitou jak se dá. Tvůrci tvrdili, že tímto bude zajištěna potřeba pouze 50% více paměti, než se Systemem 7.5, ovšem v tomto ohledu jsem značně skeptický. Každý jistě zná problémy s minimálně doporučenými konfiguracemi, které v reálném životě znamenají trýznění nebohých uživatelů. Jsou to téměř pokusy na lidech, dávno zakázané chartou OSN.

Předsevzetí vytvořit nový systém je jedna věc. Věcí jinou je to realizovat. Tuto pravdu každý již poznal pár dní po Silvestru.

Vývojáři se okamžitě vrhli do implementace nových a nových nápadů. Šlo o záležitosti zásadní i „zásadní“. Do první skupiny patří nový souborový systém, multitaskingový Finder, práce na kernelu a blue box emulaci či skvělý systém vyhledávání. Ano, dnes tak oblíbený Spotlight pochází ve svém jádru z projektu Copland. Bohužel, spousta záležitostí byla důležitá jak stěrače u ponorky – takových, jak každý asi uhodl, mělo být mnohem více a věnoval se jim daleko širší prostor, protože byly lépe vidět. Takže – Copland měl být prvním systémem podporujícím skinování. Měl obsahovat celkem 3 témata již v základu, z nichž ovšem pouze to jediné – Platimum – se dalo skutečně použít. Platinum měl velmi moderní, vzhled, barevný, navozující 3D, uživatelsky skutečně přívětivý. Finder měl mít schopnost speciální minimalizace oken do záložek na dolním okraji obrazovky. Aspoň nyní každý ví, kde se vzala ta svérázná (a dle mého názoru nesmyslná) minimalizace v OS X. Vývojáři představili i tzv. „spring folders“, které opět z OS X dobře známe. Nelze zapomenout ani na nový dialog pro otevírání souborů podporující preview, stejně jako integraci spoustu „nezbytných“ technologií, jako QuickDraw GX, QuickDraw 32, Java atd. Prostě, pro samé leštění a implementaci novinek programátorům tak nějak nezbýval čas, aby pracovali…na systému.

Copland

V srpnu 1996 vydal Apple pro vývojáře nultou verzi systému, která mnohé poděsila. Pokud by se nějaký lidský výtvor měl stát přímo symbolem nestability, Developer Release 0 je přímo ideálním kandidátem. Systém se občas zhroutil sám od sebe, spousta avizovaných novinek nefungovalo, fungovalo špatně, případně jinak, než jak tvrdily specifikace. Přesto se Applu věrné firmy pustili do přípravy adaptace svých programů pro nadcházející novinku, který, jak bylo avizováno, prostě bude vydána v roce 1996. Pravda, v novinách se objevily zprávy jakéhosi neznámého člena, že bude rád, když systém vyjde o rok později, ale optimismus stále fungoval.

Když Apple přišel s první betou v listopadu, která přeci jen fungovala o chloupek lépe, úsilí firem o naučení svých programátorů nové architektůře se zvýšilo. Nikdo nepředpokládal, že by měly být nějaké větší problémy, zvláště po zprávě, že počátkem roku 1996 Apple na tento projekt zajistil 500 programátorů a 250 milionů dolarů. Ovšem, jak známo, když jeden kopáč kope jámu 10 hodin, neznamená to, že 600 kopáčů ji vykope za minutu. Zkuste ale tuto prostou pravdu vysvětlit manažerům, kteří o vývoji vědí jen to, že existuje a stojí hodně peněz…

Gil Amelio

Gil Amelio, tehdejší vrchní kápo Applu, měl ale se svým doktorátem z fyziky k technice blízku, takže začal mít jakési neblahé tušení. Vzhledem k stálým problémům se stabilitou systému a s implementací mnoha technologií se nechal slyšet, že Copland je skládačka různorodých kousků, které do sebe dobře nezapadají. Z toho důvodu v květu najal Ellen Hancockovou, dosavadní výkonnou ředitelku National Semiconductor (a mimochodem matematičku), aby se pokusila vývoj Coplandu optimalizovat. Té trvalou pár měsíců, než pochopila, že Copland je pouhou chimérou, skládkou technologií, které se nikdo nesnaží složit dohromady, nikdo se nestará o celek a pouze si hrabe na svém písečku. V srpnu se rozhodla zarazit veškerý další vývoj mimo částí upotřebitelných v chystaném System 7.6 a teoreticky plánovaném System 8. Tím se oficiálně potvrdilo, že Copland je na druhé koleji a jako s plánovanou osmou verzí systému se s ním nepočítá.

Ellen Hancocková

To znamenalo pochopitelnou ránu pro spoustu vývojářů, kteří se rok snažili držet s Coplandem krok, aby najednou zjistili, že to byla snaha marná. Gil Amelio musel na všechny strany rozdávat sebevědomé úsměvy a ujištění, že tento problém Apple vyřeší. Nejpozději 7. ledna 1997 bude oznámena oficiální budoucí strategie vývoje nového operačního systému.

Tímto prohlášením získal půlrok času. Půlrok nepříjemně krátký pro tak zásadní rozhodnutí. Protože kde nějaký nový systém vzít? Gil Amelio si tou otázkou lámal hlavu o bezesných nocích. Jak ten problém vyřešit? Babo raď!

Bohužel, v tomto ohledu mu Ellen Hancocková nijak nepomohla…

---

Na závěr tu mám pro fanoušky tohoto seriálu opět tradiční připomenutí. Připravil jsem čtvrtou verzi své už dříve jmenované knížky. Nové kapitoly přibudou příště, nyní jsem se soustředil na nástin časové osy pro lepší orientaci a na opravu hromady chyb.

Velmi by mi pomohlo, kdybyste si knížku vyzkoušeli a dali mi na historie.mikropocitacu@seznam.cz vědět, jak se vám dosavadní práce zamlouvá. Vítány jsou nejen informace o chybách či problémech, ale pochopitelně i náměty, jak knížku vylepšit. Knížku samozřejmě budu dále rozšiřovat a i k dalším článkům přidám link na novější verze.

EPUB formát, doporučený pro ipad:

http://www.ulozto.cz/9979908/historie1a-epub

PDF:

http://www.ulozto.cz/9979909/strucna-historie-mikropocitacu-pavel-tronner-pdf

Komentáře v diskuzi