S návratem Steva Jobse do Applu v roce 1997 jakoby se do firmy vrátily staré dobré dny úspěchů a víry v budoucnost. Jakkoliv lze zpochybňovat jeho morálku a neskutečné sebevědomí, dle nějž jsou za chyby vždy zodpovědní jiní, zatímco on je ten pravý chlapík bez bázně a hany, jeho schopnost vycítit, co lidé chtějí či co by alespoň mohli chtít je bezchybná. Steve Jobs postavil Apple zpátky do čela počítačového průmyslu. Je to téměř zázrak. Paradoxní je, že zpočátku něčemu takovému ani on sám nevěřil.

Když jsem nedávno tento článek dokončil, netušil jsem, že bych měl tak brzy změnit zmínky o Stevu Jobsovi do minulého času. Je velmi paradoxní, že právě dnes jsem toto uzavření svého vyprávění o historii Aplu chtěl zveřejnit - a bohužel jsem byl jako mnozí další nemile překvapen. Myslím, že nejlepší bude nic nezměnit a vše ponechat tak, jak jsem to před pár dny sepsal. Snad by to tak chtěl i on sám…pokud by tedy vůbec tušil, že nějaký naprosto nedůležitý blázen píše poněkud neuctivě o jeho činech…

---

Na rozdíl od svých prvních manažerských pokusů se Steve Jobs vrátil do Applu se znalostí nacházet ty správné a schopné spolupracovníky a delegování svých pravomocí na jejich bedra. Zatímco ještě v době tvorby Macintoshe a posléze řízení celé divize chtěl o všem vědět a všechno rozhodovat, o desetiletí později pochopil, že klíčem k úspěchu je věřit těm schopným. Už římští císaři na tuto moudrost narazili. Žádný vládce nemůže vědět vše. Musí ale znát to opravdu důležité a udávat směr. Něco takového Steve zvládl dokonale.

Už jsme si povídali o tom, jak je na tom Steve Jobs s loajalitou. Nikdy si s ní nelámal hlavu. Jak jen může, tak na ni zapomíná. Stejně, jako se nepáral s Gilem Ameliem, ani s Mikem Markkulou nejednal jinak. Ten kdysi dávno ze studentského projektu stvořil firmu. Zatímco Stevové Jobs i Wozniak byli švorc, Mike Markkula se stal třetím vlastníkem Applu a nasypal do něj 250 000 babek. V té chvíli to představovalo základní jmění celé společnosti a díky nim se Apple II vůbec mohl vyrábět. Později se v krizi mezi Johnem Sculleym a Stevem Jobsem postavil na stranu legálně zvoleného generální ředitele. O dvanáct let později mu to Jobs spočítal. Hned 6. srpna 1997 reorganizoval správní radu a Mike Markkula, dlouholetá ikona Applu, se musel pakovat. Mnozí na tu změnu šokovaně zírali, ale šok se rychle změnil v zoufalství.

Stevovská smršť propouštění a rušení projektů se přehnala Applem jako velká voda. Dokonce se doporučovalo chodit po schodech, aby se ve výtahu nešťastník nesetkal s velkým šéfem. „Co vy vlastně děláte?“ zněl obvykle úvodní dotaz, a pokud odpověď nebyla uspokojivá, vystoupil nebohý pracující jako nebohý nezaměstnaný.

Je ovšem třeba zdůraznit, že pověsti asi trošku přehánějí, i když je pravděpodobné jejich reálné jádro. Dá se to ale pochopit – šok s radikálními řezy, provedenými Jobsem, všechny zásadně ovlivnil. Je ale paradoxní, jak jsou lidé ovlivnitelní, protože Stevův předchůdce Gil Amelio řezal daleko více - například o 80% snížil počet různých vývojových projektů v Applu. Skladové zásoby za jeho vlády klesly z 2 miliard na 400 milionů. O vlně propouštění nemluvě, s tím se řádění Steva Jobse vůbec nemohlo srovnávat. Je proto paradoxní, že právě o Jobsovi vznikly takovéto pověsti, když ta první zásadní vlna změn zasáhla Apple v době, kdy o nějaké koupi NeXTu nikdo nic netušil. Amelio Jobsovi výrazně ulehčil situaci – nemusel propouštět tolik, ta zásadní špinavá práce už byla provedena.

Stále ale zůstávalo to hlavní – i přes zásadní reorganizaci Apple stále nevydělával. Co s tím? Steve Jobs se v prvních týdnech pokusil získat přehled, co se vlastně ve firmě děje. Zval si jednotlivé vývojové, výrobní marketingové a další týmy a zpovídal je z hlediska jejich produktů, plánů a především výdělků. Diskuse se vedla věcně, ovšem nekompromisně. Bylo nezbytně nutné snížit počet různých produktů a zachovat jen ty, které měly smysl.

Steve Jobs představuje novinky - klasika, která dnes skončila…

První důvod, proč to Jobs musel udělat, tkvěl v oné filozofii snižování skladových zásob, kterou se naučil od Amelia. Čím menší počet produktů, tím menší nutnost mít naskladněno mnoho položek, tím menší riziko, že se nějaké neprodají. Amelio snížil skladové zásoby na pětinu, Steve Jobs ze 400 na 75 milionů na začátku roku 1998. To byl možná vůbec nejdůležitější krok k ozdravění Applu.

Druhý důvod souvisel s Jobsovou nelibostí nad komplikovaným výběrem toho vhodného Macu pro daného uživatele. Apple dokonce připravil sofistikovaný plakát, popisující, jak si pro sebe vybrat počítač. Ve chvíli, kdy k výběru počítače potřebujete plakát, je asi něco špatně. Steve Jobs nakreslil jednoduchou mřížku, na jedné straně dva sloupce „profesionál“ a „domácí uživatel“, na druhé straně dva řádky „desktop“ a „notebook“. Tím se portfolio Applu smrsklo na čtyři různé počítače. Dodnes firma z Cupertina dodržuje tradici mít velmi úzkou nabídku, i když si vzhledem k dobré finanční situaci už může dovolit mít více variant.

V rámci likvidace různých jiných produktů mimo počítače Steve Jobs zrušil nejen další výrobu tiskáren, ale i ukončil celý projekt Newton, a to zrovna ve chvíli, kdy se prodej PDA konečně stal ziskovým. Nebudeme si nic namlouvat, jednalo se o jasnou dodatečnou pomstu Johnu Sculleyovi, který si na tomto produktu velmi zakládal. Navzdory obrovské nevoli Steve trval na svém s průhlednou výmluvou, že Apple se musí především soustředit na počítače. Vzhledem k tomu, že ani ne 3 roky poté přišel Apple s iPodem a o pár následujících let i s iPhonem, který může být do jisté míry považován za následníka Newtonu, tak je opravdu diskutabilní, zda to Steve myslel vážně. Málo se i ví, že v roce 1998 měl zájem o koupi divize vyrábějící úspěšný Palm Pilot, nicméně z koupě sešlo. Takže řeči o striktní orientaci na počítače vypadají jako pouhá zástěrka pro soukromé vyřizovaní dávných účtů.

Mimochodem, další z poněkud tajemných projektů, „zabitých“ Jobsem, byla Ameliova milovaná představa počítače zabudovaného do LCD displeje. O tom mluvil Amelio už v roce 1997, nicméně Steve Jobs vývoj ukončil, aby nakonec takovýto počítač - G5 iMac - sám s velkou slávou představil v roce 2004.

iMac G5 - první počítač v LCD

Místo příliš ambiciózního projektu (s ohledem na ceny LCD displejů v roce 1997) vydal pokyn k vývoji počítače pro masy, kterým se Apple konečně výrazně odlišil od ostatních výrobců na trhu. Na rozdíl od ostatních oddělení, která více či méně postihly Jobsovy zásahy, oddělení designu se ukázalo k jeho naprosté spokojenosti. Objevil genialitu jeho šéfa Johnatana Ivea a nechal jej rozepjat křídla. Oba si skvěle rozuměli. Ive nesnášel konformitu, miloval jednoduchost, a jeho cit pro perfekcionismus mu velel třeba stokrát přepracovávat návrh, až už nemohl být dokonalejší. Nebál se použít nové materiály a hledat cesty k jejich průmyslovému zpracování, takže ani inženýři nemohli používat svou oblíbenou frázi „to nejde“ a výrobky se mohly realizovat.

Slavný iMac, malý počítač vestavěný do průhledného monitoru, představen v květnu 1998, byl tím pravým produktem, který změnil Apple. Svým vzhledem navazoval na původní Macintosh, který též spojil počítač s monitorem, i když navzdory své revolučnosti se jednalo o tehdy běžný koncept, jaký měla i Lisa, Apple III či Tandy TRS-80 model II. Fakt, že dnes je Steve Jobs oslavován pro toto „revoluční“ řešení, je pouze odrazem krátké paměti dnešních obdivovatelů. Ovšem v roce 1998 iMac revoluční bez nejmenších pochybností byl. V této době už se dávno ustálila koncepce s oddělitelným počítačem a monitorem, no a zničeho nic Apple tento obvyklý pohled na počítač postavil na hlavu.

Klasický iMac

Kdyby jenom to. iMac se prezentoval jako počítač pro novou internetovou dobu. Systém i počítač s internetem nativně počítali, což musel Microsoft ve světě Windows napravovat verzí Win98, protože Win95 s internetem „od přírody“ pracovat neuměla. iMac jako první představil i rozhranní USB, což je velká zásluha Steva Jobse, ovšem velmi kontroverzní bylo vynechání disketové jednotky. Ano, samozřejmě se v té době jednalo o anachronismus, o tom nikdo nepochybuje. Problém spočíval v tom, že v roce 1998 ještě neexistovaly žádné flashdisky, CD-ROM v iMacu neuměla vypalovat, takže data z něj dostat nebylo jednoduché. Navzory tomu se iMaců prodalo šest milionů, tudíž to uživatelům asi moc nevadilo – i když je na místě otázka, kolik z nich si přeci jen dokoupilo externí disketovou jednotku, které okamžitě začali různí výrobci nabízet.

S iMacem přišel do Applu další nový zvyk, kterého se firma drží dodnes. Zatímco doposud se dokončované projekty ohlašovaly někdy až přespříliš předem, nyní se vše drží pod pokličkou. O vývoji iMacu vědělo ve firmě asi sto lidí, takže jeho vydání šokovalo kromě okolního světa i celý Apple. Dodnes je zásadní povinností každého pracovníka Applu mlčet o tom, na čem pracuje. I sám Steve Jobs se této filozofii podřizuje a ani jeho rodina netuší, co se v jablečné firmě právě kuchtí. Toto tajnůstkářství je paradoxně nejlepší reklamou. Zadarmo.

Neméně důležitým (dnes zpola zapomenutým) krokem Steva Jobse byla dohoda s Microsoftem o pokračování vývoje sady Office pro platformu Mac. Bill Gates totiž veřejně zpochybnil, zda něco takového má pro Microsoft smysl, no a Gil Amelio jej nedokázal přesvědčit. Steve Jobs se ale s Gatesem dobře zná, tudíž dojít k oboustranně výhodné dohodě trvalo jen krátce. Bez Office by Mac skončil a o to paradoxně asi ani Gates nestál. Microsoft dokonce za zhruba 150 milionů nakoupil akcie Applu, což měl být sice jen symbol, ale nesmírně důležitý. Microsoft tím ukázal, že v záchranu Applu věří. Těžko říci, zda si v Redmondu svou tehdejší velkomyslnost dnes poněkud nevyčítají, nicméně je fakt, že tehdy pomohli zachránit svého největšího rivala.

Power Mac G4 Cube - nádherný neúspěch

Steve Jobs nedělal jen dobrá rozhodnutí. Jako každý člověk nasekal i nějaké ty chyby. Například Power Mac G4 Cube měl sice dokonalý design, ale z obchodního hlediska šlo o katastrofu, která stála Apple desítky milionů. Horším opomenutím se ukázal nedostatek pochopení potřeb uživatelů. iMac i další jablečné počítače totiž kalkulovaly s nástupem digitálního videa v nejbližší době, proto měly zabudovaný drahý FireWire port kvůli propojení s kamerami. Jenže tento boom přišel až o několik let později. Místo toho nastoupila doba digitální hudby a Apple náhle neměl co nabídnout. iMac se standardně dodával s CD ROM bez možnosti zápisu, tudíž Apple neměl žádnou výhodu oproti konkurenci, ba naopak, trendu si povšiml pozdě. Jak tento náskok konkurence dokázal zvládnout a trh svým novým produktem – iPodem – opanovat, to je ukázkou geniality uvažování Jobse a dalších manažerů v Applu.

Základní výhodou Applu nebyl fakt, že by jeho iPod nabídl více funkcí, než přehravače konkurence – v tomto ohledu platí pravý opak. Tou stěžejní šťastnou myšlenkou se ukázala uzavřenost celého řetezce uživatel-přehravač-software-zdroj hudby. Apple prostě nedal uživatelům do rukou jen další (byť dobře ovladatelný a stylový) přehravač. Dal jim možnost, jak hudbu legálně získat, snadno stáhnout do počítače a přehrávače a tam ji zorganizovat a pouštět dle libosti.

Rodina iPodů

Dokonalý design iPodu pak tyto šťastné myšlenky ještě podtrhl. Především ovládací kolečko se pak léta mnozí snažili kopírovat, ale zajistit tak pohodovou a přirozenou funkčnost se ne každému povedlo. K designu se přidala i výhoda technická – na rozdíl od ostatních tehdejších přehrávačů byl založen na 1,8 palcovém disku Toshiba, právě vyvinutém, s nímž si japonští inženýři moc nevěděli rady, neboť netušili, kde by jej šlo udat. Díky tomu mohl být iPod menší než konkurence, no a pro šetření baterie obsahoval 32MB vyrovnávací paměti, čímž se omezila doba užívání disku a provoz se prodloužil až na deset hodin poslechu – v té době čas velmi nadprůměrný. Ano, iPod neměl rádio, nezvládl fungovat jako externí disk a mnohé další vychytávky, které ale většina lidí vůbec nepostrádala. Chtěli jen poslouchat hudbu.

Ono soustředění se na podstatu věci, omezení mnoha funkcí na ty nejzákladnější, ovšem zajištění jejich dokonalé ergonomie, provázelo i pozdější přelomové produkty, jako iPhone či iPad. I když byly oba původně vysmívané pro neschopnost toho či onoho (a tyto výtky byly naprosto oprávněné, neboť tato zařízení skutečně leccos nezvládala), přesto se svým dokonalým designem, ergonomií a jednoduchou intuitivností používání staly legendami. To samé by se v jistém směru dalo říci i o systému OS X, který se stal nástupcem NeXTstepu, tím hlavním důvodem, proč firmu NeXT kdysi Gil Amelio pro Apple zakoupil. Ten je také se svou konkurencí z okenního světa srovnáván a haněn pro malé možnosti nastavení (což není tak úplně pravdivé), menší nabídku programů, nutnost používání jablečných počítačů…a spoustu dalšího bůhvíjak negativního, přičemž většina uživatelů jej má ráda proto, že se jim s ním dobře pracuje a je velmi přívětivý. Ano, možná to či ono jde ve světě Billa Gatese snáz, nicméně zdaleka to není tak hezké, tak příjemné, tak přátelské.

Pokud bychom chtěli tento krátký souhrn Jobsova nesmírně úspěšného panování nad Applem hodnotit jedinou větou, v níž by bylo vše podstatné, tak se dá říci snad jen toto: podařilo se mu opět vrátit jablečným produktům duši. A za to mu budiž dík.

Komentáře v diskuzi

Přidat komentář

Jméno

E-mail, nebude zveřejněn

Web

Ochrana proti spamu: (povinné)*
Opište prosím text z obrázku.