Switch2Mac
Jedním slovem - Atari
7. 3. 2012, pavtKaždý z nás má v srdci malé voňavé slaďoučké místečko, rezervované pro nostalgické vzpomínky na příjemné a hezké. První láska, první něžnosti, první… prostě leckteré prvenství se nám tam zapíše, abychom si ve chvílích hořkých, trudných i nudných mohli opět prožít to dávné nadšení a spokojenost. Pro nás, počítačově postižené, je zcela samozřejmé, aby i náš první elektronický miláček měl jistotu, že na něj nezapomeneme. Ta má první mikroprocesorová láska měla jméno Atari.
Vyprávěli jsme si, že práce s osmibitovými počítači měla svá úskalí a v podstatě se jednalo o něco zcela jiného, než na co jsme zvyklí dnes. Zatímco dnes po zapnutí počítače tento chvíli chroustá, přežvykuje, bliká na nás diodami, aby nám nakonec milostivě nabídl pracovní plochu s ikonami, jejichž počet u některých uživatelů jde do desítek, dříve jste počítač zapnuli, ten udělal blik a byl připraven k práci. Bohužel, tato rychlost se zásadně podepsala na drobném faktu, že ve srovnání s dnešními stroji prakticky vůbec nic neuměl. Nic na světě není zadarmo.
Též jsme si vyprávěli, že dřívější doba se kromě mnoha jiných věcí vyznačovala i dost zásadním nedostatkem mnohého – od toaletního papíru, přes dámské vložky po jakékoliv počítačové periférie. My, fanatici, jsme nedostatek toho posledního pociťovali zhruba stejně bolestně, jako zbytek populace vnímal negativně nutnost používat Rudé Právo k jinému účelu, než ke čtení. Řekněme si narovinu, že ani pro toto naznačované použití se příliš nehodilo, ovšem zato se s ním skvěle zapalovalo v kamnech.
Tento nedostatek periférií vedl k improvizaci i k jistému pozitivnímu přínosu k všeobecné vzdělanosti počítačového lidu. Na rozdíl od dnešní doby, kdy ani většina nadšenců netuší, jaké jsou detaily zapojení toho či onoho portu, tehdy takové vědomosti byly téměř nutností. Pokud jste například chtěli k počítači připojit nějakou složitě sehnanou tiskárnu, tak jste se bez něčeho takového prostě neobešli. Dokonce se tehdy i prodával joystick, který neměl žádný standardní konektor, ale pouze vyvedené jednotlivé kabely – předpokládalo se, že kupující si konektor osadí dle používaného počítače. Představa, že si dnes koupíte joystick a budete si k němu na koleně pájet USB (a koupíte si k tomu speciální pájku splňující všechny unijní předpisy) je velmi úsměvná. Tehdy to ale přesně takto chodilo.
V tomto směru lze na tehdejší počítače nahlížet s jistými sympatiemi – díky relativní jednoduchosti jak hardwaru, tak i softwaru, bylo možné je do nejmenších detailů pochopit a dokonce i různě vylepšovat. Zatímco dnes ani ten největší expert nad experty neví o moderních mašinách úplně vše, od podrobné funkčnosti operačního systému po hardwarové detaily, tehdy to možné bylo. Sám sice nepatřím k těm, kdo rozuměli tehdejšímu hardwaru, nicméně po stránce softwarové se Atari stalo jediným počítačem, který jsem kdy pochopil do opravdu značné hloubky až k jednotlivým registrům paměti či rutinám v ROM.
Právě to samovylepšování počítače nám dnes musí znít jako scifi i vtip zároveň. Dnes vše, co můžeme udělat, je vyjmout jednu komponentu a místo ní použít jinou, výkonnější. Nápad, že by Jiří Richter dnes vytvářel nějaké nové TURBO a s páječkou, šroubovákem a několika základními elektrotechnickými součástkami urychloval přenos dat na moderních SSD discích, tento nápad není ani tak směšný, jako spíše absurdní. On ale něco takového kdysi v roce 1987 dokázal. V naprosto stejné pozici jsou ale i jiné obory – například auta si dříve mnoho lidí opravovalo a vylepšovalo svépomocí. Dnes něco takového může udělat jen hlupák či naiva. Skutečných odborníků, kteří vědí, co dělají, je mezi dnešními „tunery“ naprosté minimum.
Aby se člověk dostal aspoň k nějaké literatuře, která by mu pomohla Atari lépe poznat, nemohl si jen tak mírnix týrnix zajít do obchodu a tam si ji koupit. Nic takového se normálně sehnat nedalo. Dotyčný se musel co? No? Zkuste hádat! No musel se organizovat! Jedině pokud jste se stali členy některého z mnoha Atari klubů (fungujících pod křídly Svazarmu, tedy Svazu pro spolupráci s armádou), měli jste možnost odebírat jejich časopisy. Když se odboural nezbytný ideologický balast, tak si v nich každý našel něco nového a zajímavého.
Od techniků se s naprostou samozřejmostí očekávalo, že výsledky svého úsilí předloží komunitě bez jakéhokoliv nároku na odměnu. Už zmiňovaný pan Richter se tak díky svému vynálezu nestal milionářem, i když by si to rozhodně zasloužil. I další, dnes už bezejmenní autoři připojování různých tiskáren, joysticků či rozšiřování paměti se zbohatnutí nedočkali. O programátorech softwaru, například textového editoru Čapek, se dá říci to samé. Jak známo, Československo bylo státem dělníků, rolníků a pracující inteligence – s přesně tímto pořadím důležitosti.
Až zpětně člověk zjišťuje, že literatury vlastně bylo i dost, ovšem existoval zásadní problém, jak k ní přijít. Obvykle se jednalo o jakýsi poloviční samizdat, vydávaný pouze pro členy klubů ve velmi omezeném počtu kopií. Časopisy, neboli zpravodaje, byly neprodejné, koupit se prostě nedaly a distribuovaly se členům klubů zdarma – tedy za členském příspěvky (což v dobové terminologii znamenalo „zdarma“). Člověk stojící mimo celou tuto organizační strukturu měl velký problém cokoliv získat. Já se stal členem Atari klubu v Brně – Chrlicích, neboť hlavní brněnský klub již další členy nepřijímal. Z důvody jisté „periférnosti“ mého klubu jsme se k literatuře a zpravodajům jiných klubů dostávali jen se zpožděním, pokud vůbec.
Klasický zpravodaj atariklubu
Ono chození do klubů spojené s diskutováním o problémech a výměnou programů nám dnes už přijde absurdní, ale právě tak jsme se dozvídali novinky a sdělovali své zkušenosti, nehledě na podporování pocitu sounáležitosti Atari komunity. Zpravodaje klubů se toto všechno snažily monitorovat a organizovat. Uveřejňovaly například seznamy dostupné literatury či softwaru s tím, že si je mezi sebou členové klubů vzájemně povyměňují. Šťastlivci, kteří měli odjet do zahraničí (pochopitelně do toho nepřátelského západního), byli nabádáni, aby se tam pokusili sehnat nějakou literaturu, v ideálním případě předplacením zatím nedostupného časopisu. Koupě softwaru se nedoporučovala, protože u nás se přeci dá sehnat všechno a zadarmo. Zkrátka, takový malý komunismus v praxi – dle známé písničky: ten dělá to a ten zas tohle.
Dnes by se mohlo zdát toto všechno už překonané, protože přeci máme Internet. Proč se někde osobně setkávat a něco mezi čtyřma či více očima řešit, když je možné napsat mail či kontaktovat se přes facebook? Má generace se ale na toto dívá právě opačně. Proč se s kamarády setkávat na facebooku, když s nimi mohu zajít do hospody? Jakoby zbytky po té dávné organizační a sdružovací době v nás zbyly do dnešních dní. Zda je to špatné či pozitivní, to ať si každý zodpoví sám.
Pokud si tehdejší zpravodaje na internetu vyhledáte a začtete se do nich, dýchne na vás atmosféra doby a někdy budete jen s nepochopením kroutit hlavou. Naleznete tu například popis, jak při návštěvě kapitalistické ciziny nakupovat, protože na rozdíl od socialistického ráje ceny nejsou jednotné a v rozdílných obchodech se liší – to pro člověka zpoza železné opony bylo něco neuvěřitelného. Jednou z mnoha naprostých kuriozit je fakt, jak se tehdy přistupovalo k softwaru. Je samozřejmé, že veškerý tehdy dostupný software byl kradený. V socialistickém Československu jste si mohli koupit jen velmi omezený sortiment softwaru ze Západu a to ještě pouze pro podnikovou sféru, pracující s klony PC či systému CP/M. Zde si zájemci mohli pořídit třeba dBase III či Turbo Pascal. Na nějaké hry pochopitelně valuty nebyly. Místo legálního nákupu se proto rozsáhle využívala možnost si potřebné jednoduše okopírovat, k čemuž bohatě stačil obyčejný magnetofon. Dobová literatura se nad tímto faktem vůbec nepozastavuje, naopak, s naprostou samozřejmostí se autoři zmiňují o kopírování her a programů, jakoby se jednalo o běžnou a bohulibou činnost. Běžná tedy rozhodně byla. A úplně nejparadoxnější je fakt, že pojem „softwarové pirátství“ tehdy skutečně existoval – nicméně v úplně jiném významu, než dnes. Autoři článků a komentářů se totiž rozčilují nad „pirátstvím“, s jakým někteří podnikavci kopírují ukradené hry za úplatu. Kopírovat software zadarmo je ale, soudruzi, naprosto správné. Jinak ten komunismus nikdy nevybudujeme!
Právě tento čas zrodil následný velmi problematický přístup k softwaru, s nímž bojujeme až do dnešních dní. Od devadesátých let se sice už software koupit dal, ale pro změnu za tak nedostupné finance, že opět kopírování slavilo úspěch. Až teprve dnes, v souvislosti s tím, že jsme přeci jen ten Západ poněkud dohnali, je možné software kupovat, aniž by to znamenalo vydat se z posledních úspor. Ovšem změnit myšlení a zažité stereotypy z mládí – s tím bude mít má generace asi problém i nadále.
S mým kamarádem, skvělým programátorem, jsme se pustili do různých experimentů a snažili jsme se dokázat z Atari vymáčknout co nejvíce. Co si budeme povídat, nejvíce nás samozřejmě zaujaly hry. Nejprve jako cíl pasivní, posléze aktivní. Snaha dokázat něco podobného, co autoři herních hitů, nás hnala k poznávání nového a k detailnímu chápání, co se děje pod kapotou počítače. Pravda, od základního jazyka – Basicu – jsme se odpoutat úplně nedokázali. Pochopitelně jsme používali jeho vyspělejší variantu Turbo Basic, nicméně ten základ zůstal. Ovšem v maximální míře jsme si nastudovali strojový kód a tu basicovskou kostru jsme vylepšovali rutinami, zajišťujícími grafické a zvukové efekty. Naučili jsme se ovládat sprity, přehrávat hudbu i vytvářet pomocí přerušení různé triky s grafikou. Tvorba her probíhala v neustále stejných cyklech – nadšený nápad, pokus o realizaci, objevení zásadních problémů, jejich překonání, konec elánu a vrhnutí sil do nového projektu. Ano, skeptici si domysleli správně – vlastně nic jsme nedovedli do úplného konce. Ovšem leccos jsme se naučili A aspoň byla božská sranda!
Naším vrcholným snažením se stala realizace hry, o níž jsme pouze slyšeli od spolužáka, který se k ní dostal kdesi v práci rodičů na IBM PC. Líčil nám ji ve velkolepých barvách jako skvěle graficky propracovanou, plnou animací a úžasných zvuků. Tvrdil, že se jmenuje Sierra a totéž jméno jsme použili i my. Až mnohem později jsem zjistil, že měl štěstí na první díl slavného King‘s quest. Dle jeho popisu jsme nakreslili mapu včetně všech úkolů a hádanek. Později bylo velmi zajímavé srovnat ji s originálním plánkem King‘s questu. Mapy si samozřejmě vůbec neodpovídaly, na rozdíl od oněch úkolů, které byly stejné. Zkrátka, zcela rozdílné mapy použily shodný příběh.
Vytvořit tak náročnou hru jako King‘s quest pro osmibitové Atari bez disketové jednotky, tomu se říká ukousnout si značně velký krajíc. My pochopitelně vůbec netušili, o jak náročné zadání se jedná. Samozřejmě nám bylo jasné, že spousta nových a nových lokací se nevejde do paměti a bude nutné data přihrávat, ale vymysleli jsme velmi šikovný systém postupného nahrávání dat z magnetofonu. Pro kreslení jsme si vytvořili unikátní kreslící program, který – na rozdíl od všech ostatních, které se mi kdy na Atari dostaly do rukou – uměl pracovat s řádkovým přerušením a tedy umožňoval kreslení více barvami, než jen obligátními maximálními čtyřmi. Kromě toho podporoval tak důmyslné záležitosti, jako třeba undo či vektorové vykreslování. Obrázek totiž bylo možné vytvořit pomocí kreslících funkcí a takto jej i uložit, čímž se významně šetřilo místo. Samotné kreslení probíhalo velice rychle, v rutině jsme využili kongeniální nestrukturovanosti Basicu – místo spousty podmínek, co kreslit v případě, že v datech bude kód té a oné kreslící funkce, jsme prostě jen použili GOTO na řádek daného kódu. Jinými slovy, místo podmínek
IF KOD=1 THEN nakresli bod
IF KOD=2 THEN nakresli čáru
jsme udělali GOTO KOD*100. Na řádku 100 se nakreslil bod, na řádku 200 čára atd. Nechci se nijak chlubit, ale přijde mi to jako hodně chytré a v dnešních strukturovaných programovacích jazycích máte s podobnými vychytávkami bohužel smůlu.
Podařilo se nám nakonec zprovoznit funkci několika prvních místností včetně možnosti zadávání příkazů, jako VEZMI MRKEV atd., vše pochopitelně v češtině. Sir Graham, o němž jsme tehdy netušili, že se tak jmenuje (respektive měl by se jmenovat…), chodil vesele po obrazovce řízen joystickem, vyhýbal se překážkám, sousední místnosti se spokojeně nahrávaly, příkazy fungovaly…a pak nás to přestalo bavit. Škoda.
Pochopitelně, existovalo značné množství majitelů Atari, kterým jejich miláčci sloužili jen a jedině k hraní her, nic jiného od nich neočekávali. Tito se stejně jako dnešní řadoví uživatelé o nějaké detaily nestarali. Ovšem vzhledem k dost vysoké ceně počítače a všech periferií nebylo zastoupení těch, co na počítači nejen hráli, ale i programovali a pokoušeli se jej nějak smysluplně využít, rozhodně zanedbatelné. Bohužel, k něčemu takovému potřebujete nejen literaturu, ale pokud možno i tiskárnu. Počítač bez tiskárny je a byl značně omezeným zařízením. S tiskárnami to tehdy ale vypadalo ještě hůře, než se zmiňovanými joysticky.
Dlouho jsem o tiskárnách jen slyšel, ale v reálném životě žádnou neviděl. Poté jsme na konci druhého ročníku měli v rámci „praxe“ možnost nakouknout do Podniku výpočetní techniky, kde jsme se dostali k počítačům PP a minipočítačům SMEP s terminálem SM7202. Náš bojový úkol zněl zcela jasně – pomocí terminálu a velké tiskárny, jejíž přesné označení si již naštěstí nepamatuji, tisknout stohy dokumentace, tu posléze rovnat do archů, proděrovávat a zakládat do šanonů. Řekněme si upřímně, že k ničemu jinému jsme se nehodili. Ostatně, přes počáteční zájem nás výpočetní technika v mamutím vydání brzy zklamala. Monochromatické terminály s textovým módem měly daleko k naší představě o moderním počítači. Nehledě na smutný fakt – nejely na nich žádné hry.
Na tomto počítačům zaslíbeném místě jsem se též poprvé setkal s IBM PC XT – tehdy, v jarních měsících roku 1989 se jednalo o naprostou bombu. A když mi tam personál pustil slavné Leisure Suit Larry, měl jsem jasný důkaz, že mé domácí Atari zdaleka neznamená vrchol technologie. K něčemu jinému ale ještě byla velmi dlouhá cesta a vůbec jsem o ní zatím nepřemýšlel – Atari mne pohltilo.
V tom samém roce 1989 na jaře, v době, kdy o listopadové revoluci ještě ani pes neštěkl (na rozdíl od spousty těch dodatečně moudrých, kteří tvrdí, jak věděli, že „TO“ praskne), v tomto roce můj dobrý kamarád získal za 1500 Kč (tedy za průměrný plat) tiskárnu BT100. O tomto výdobytku lidského ducha se tradovalo známé rčení – viděl jsem koně blít a hada chcát, ale tohle jsem fakt ještě neviděl. Mimo pamětníky si snad nikdo nedokáže nic podobného představit. Dnes považujeme za samozřejmost laserové, nebo aspoň inkoustové tiskárny. Dříve kralovaly rachotící jehličkové stroje, jejichž kvalita tisku se posuzovala dle počtu použitých jehliček v tiskové hlavě. Mít jich tam 24, to byl sen mnohých, my, chudší, jsme se zmohli na devět a byli jsme rádi. Pro tiskárnu BT100 bylo ale i oněch devět příliš. Ve stanici mladých techniků v Berouně si řekli, že v rámci maximálních úspor a jednoduchosti je třeba počet jedniček optimálně zmenšit, no a dali se do toho opravdu zgruntu. Menší počet než jimi zvolený se v jehličkové tiskárně použít nedá. Ano, přátelé, ti vnímavější už pochopili. Jedna jehlička (díky níž se tiskárně přezdívalo „splašený hřebík“) měla co dělat, aby ten tisk nějak zvládla.
Splašený hřebík BT 100
Kdyby jenom to. Každý pamětník jehličkových tiskáren ví, že v normálních výrobcích tohoto typu se používala barvící páska, stejně jako ve starších psacích strojích. Tiskárnu BT100 by ale ani ten největší optimista neoznačil za normální, proto – opět v rámci optimalizace nákladů – došlo ke zvolení naprosto originální varianty. Používal se obyčejný kopírák, přičemž „hřebík“ bušil do popisovaného papíru, vlastní kopírák ležel nad ním, jinak by skončil rozedraný jako řešeto. Tato volba měla paradoxně i svou výhodu – pomocí barevných kopíráků se dalo tisknout barevně, což tehdy všechny šokovalo. BT100 mohla být díky tomuto faktu i populární, nebýt zatížená jinou stěžejní nevýhodou – velmi nízkou rychlostí tisku.
Pokud jste se spolehli na menší kvalitu oboustranného tisku, mohli jste z útrob tiskárny svůj výtvor vyjmout už po deseti minutách. V případě jednostranného tisku vyšší kvality se tato doba zdvojnásobila. Nutno zdůraznit, že tyto pojmy neznamenají tisk po obou stranách papíru – kdepak, ten byl vždy jen na jedné straně. Souvisí se schopností tiskové hlavy tisknout při průjezdu v obou směrech (méně kvalitně), nebo jen v jednom směru.
Fakt, že „už“ za deset minut si vytisknete jeden list papíru, tento fakt byl značný počet let (tuším že sto) za opicemi už v době vzniku tiskárny. Nicméně, v dané cenové kategorii nic podobného neexistovalo. Kromě toho, BT100 se jako jediná tiskárna dala koupit v normálním obchodě. Ne, že by se nic lepšího v Československu nevyrábělo – ovšem koupit to pro domácí použití bylo v podstatě nemožné. Jen málo šťastlivcům se podařilo (např. pomocí fingovaného nákupu přes nějakou organizaci) pořídit si domů třeba zapisovače Aritma či tiskárnu Gamacentrum. Teoreticky si mohl zájemce pořídit zapisovač Alfi, což byla geniální věcička zkonstruovaná ze stavebnice Merkur. Návod na jeho stavbu uveřejnil jeho autor Ing. Doval jako seriál v časopise VTM, kde byl jednak seznam potřebných stavebnic k jeho stavbě (mimochodem – nedostatečný) a dalších nutných komponent (například krokových motorků), které si případný stavitel musel nejprve poshánět, což neznamenalo jednoduchý problém. Posléze se ale Alfi začal prodávat i jako stavebnice se všemi potřebnými částmi v jedné krabici. Sestavit jej ovšem neznamenalo triviální záležitost, nehledě na nezbytnou nutnost dát do kupy i obslužný software – výrobce uváděl v manuálu výpis programu v assembleru pro ZX Spectrum, pokud jste měli počítač jiný, museli jste zkrátka hodně umět. Nicméně, i ono pořízení Alfiho znamenalo dost shánění, od teorie k praktickému nákupu v obchodě dělila zájemce naprostá nedostatkovost a podpultovost dotyčného unikátního výrobku. Jedině „bétéstovku“ jste si mohli koupit bez problémů – tedy pokud jste byli ochotni obětovat svůj měsíční plat za něco takového…
Alfi
Je potřeba připomenout, že kamarádova BT100 přispěla ke konci socialismu v naší vlasti, neboť se (částečně) účastnila sametové revoluce v listopadu 1989. Nabídli jsme její služby předsedkyni třídy a dostali text několika letáků k vytištění. Poté, co se funkcionářka seznámila se skutečnými možnostmi dostupné techniky, pochopila, že použití lidské sily bude pro opisování proklamací mnohem efektivnější. Pokud by měl být tisk letáků plně svěřen tomuto zázraku techniky, bylo by nutné revoluci o pár měsíců odložit…
I přes značný nedostatek informací jsme tehdy věděli, že naši miláčci nejsou vrcholem technologie, že na tom proklínaném Západě je možné koupit daleko pokročilejší počítače, jejichž srdce už tepají v rytmu šestnácti bitů a jejich možnosti po všech stránkách převyšují to, co nám nabízí za opravdu nelevný peníz Tuzex. Už někdy v roce 1988 jsem se v časopise ABC dočetl o Amize 500. Jakýsi recenzent se tam rozplýval nad multitaskingem tohoto počítače a poněkud se nechal unést fantazií, když líčil, jak vám Amiga může v domě řídit zároveň několik spotřebičů. Dotyčný netušil, že unikátnost Amigy nespočívá v samotném multitaskingu (tehdy již staré známé záležitost), ale v tom, že něco takového dokáže počítač s minimálním výkonem a za velmi příznivou cenu.
Pokud jsem vůbec uvažoval o koupi nějakého pokračovatele svého Atari, očekávalo se ode mne jakožto od člena komunity, že značce zůstanu věrný. Někdy začátkem roku 1990 jsem v jednom z nově vzniklých časopisů narazil na detailní popis Atari ST, včetně jeho schopností. To mne samozřejmě velice naladilo, protože oproti mému osmibiťáku se jednalo o velký pokrok k lepší grafice, zvuku i rychlosti. O pár týdnů později mi táta z jedné zahraniční cesty přivezl nějaký měsíčník, věnovaný této značce, kde jsem v inzertní rubrice měl možnost zjistit, kolik by mne taková sranda vůbec mohla stát. Pochopitelně, mé finanční možnosti by nestačily ani na koupení disketové jednotky, natož celého počítače. Takže jsem zatím mohl pouze snít.
Pak ale nastal zásadní přelom. Během jednoho týdne jsem se u jakéhosi známého měl možnost podívat na Atari 520STFM a vyzkoušet si, jak vypadá hra mých tehdejších snů – Defender of the Crown. Zní to možná překvapivě, ale trošku mne to zklamalo. Dotyčný měl totiž počítač připojený k barevnému monitoru, na kterém díky mnohem lepšímu obrazu byly vidět jeho nedostatky. My, co jsme používali místo monitoru televize, jsme tehdy netušili, jak je ve skutečnosti zobrazování našich miláčků nedokonalé. Nyní jsem měl před sebou toužebnou novinku – a nejnadšenější jsem z ní nebyl. Jen o dva dny později jsem si zašel do Amiga klubu, právě tehdy vzniklého. Během pouhých pár dnů jsem tedy mohl přímo srovnávat dvě rozdílné technologie. V Amiga klubu mi ukázali tehdejší naprostou herní pecku – Shadow of the Beast. Od této chvíle jsem věděl, jaký další počítač si koupím. Tedy – až bude za co!
Publikováno v rubrice Stručná historie mikropočítačů. Reakce v diskuzi lze sledovat prostřednictvím RSS 2.0. Odkazování není povoleno.
Komentáře v diskuzi
uz mi to chybalo.
Jo, Atari, pamatuju jak mi kamarád ukazoval svůj program, při kterém se po obrazovce pohybovali obrovské sprity a zcela plynule.. jako Spectrista jsem mohl zamáčknout slzu. Ovšem program, to bylo POKE x1,y1, POKE x2,y2.. a takhle přes tři stránky. Škoda že Atari BASIC neměl podporu pro sprity vůbec žádnou. (Ale zvuk s tím šlo dělat parádní! Příkazem SOUND).
Jinak taky existoval plotter XY4150, už si nevybavuju výrobce, Aritma to nebyla, ten byl jiný. Ten jsem měl. Sice taky to tvořilo stránku deset minut, ale dalo se do toho zašroubovat technické pero (na rýsování) a pak jsem ve škole ohromoval výkresy. Pochopitelně co výkres to program, nějaký editor neexistoval.
A Atari: kamarád měl k tomu připojenou jehličkovku (devítijehlovou) a vím že to nebylo zas tak těžké připojit, nějaký port to mělo. Na rozdíl od Sinclaira, který měl prostě dozadu vyvedenou sběrnici, takže nestačilo zapojit port, ale vždycky bylo potřeba nějaký řadič.
“jsme udělali GOTO KOD*100. Na řádku 100 se nakreslil bod, na řádku 200 čára atd. Nechci se nijak chlubit, ale přijde mi to jako hodně chytré a v dnešních strukturovaných programovacích jazycích máte s podobnými vychytávkami bohužel smůlu”
Naštěstí nemáme, dneska by se to napsalo jako switch-case a je-li case podmínek hodně moc, překládá se jako skok JMP jump_table[case], tedy se výše uvedená finta aplikuje automaticky 
Děkuji za skvělý nostalgický příspěvek. Opravdu mě chytil za srdce. Vzhledem k tomu ze jsem od hranic s polskem, kde v dobe 8smi bitu vycházel neuveritelný casopis BAJTEK a dal se predplatit i v ČSSR. To byla inspirace. V poském radiu byl porad o pocitacich a dokonce vysilali programy. Takze stacilo jen nahrat na kazetak a byly vyukove programy hry apod.Atari kluby i zpravodaje to bylo neco. BT 100 mam jeste v retro krabici.
Po milovaném Atari jsem ale přešel na to ST ale nasledně me jako spoustu jinych chytila AMIGA se vším co s tím tenkrát souviselo. Opravdova AMIGA horecka. Demoscéna, i nádherné časopisy. Casem stovky disket. od Amigy 500 az k 1200. Tenkrát jsem si vezl do 1200 z brneského Amiga setkani 8MB! hardisk i s radicem za 5000,- ale to byl jiny level… Jeste jednou diky. slza ukapla..
Pěkné. Pěkné
Jen mi není jasné, jak může člověk (neřku-li Atarista) přejít z “osmistovky” jinam, než na “estéčko”
Taky jsem jako majitel 800XE (a to přešťastný) pokukoval po následovnících - jen tak, bez ambicí je vlastnit - to mi připadalo zcela nereálné. A vida různé okopírované články (mnohdy páchnoucím cyklostylem ze školních kabinetů) o Apple Macintoshi o Atari ST a Amize jsem měl jasno “kudy ne”. Tedy, Amigu a ST jsem měl možnost si trošku osahat na setkáních v klubu. Apple samozřejmě nikde nebyl. Ten jsem znal jen z pár origo zápaďáckých časáků nebo z těch okopírovaných výňatků. A právě Mac se mi zamlouval nejvíc - ale zároveň byl naprosto nemyslitelný. Jemu hodně blízko bylo Atari ST. Visuálně střídmý, profesionálně působící okenní systém. A to v monochromu. Oproti tomu Amiga se svými o řád lépe vypadajícími hrami a o několik řádů horším GUI OS. Pro mne Amiga vypadla z hledáčku velmi rychle. Hry nebyla má primární potřeba. No a za nějaké 3 roky bylo doma 1040 STFM i s SM124 (počítač + monochrom monitor). To byl nářez. Když jsem to vybalil z krabic, tak jsem myslel, že to ani nezapnu. Měl jsem obavu, že to “neustojím”. Že mi štěstím hrábne 
No - teď vlastně nevím - ono mi možná opravdu hráblo Zkrátka a dobře, tak jako jsem si užíval Osmistovky, tak jsem si užíval i Estéčka. A po dalších několika letech byl doma dokonce jablečný stroj (IIci) - ale to už byla ranná devadesátá léta a tentokrát už byl ten počítač výrobním nástrojem.
Každopádně, když se vrátím na počátek mé reakce na článek - Amigu jsem ze svých cílů vypustil stejně, jako PC. Bylo to mimo mnou viděnou čistou linii.
Jinak ale díky za článek. Příjemné počtení, jako téměř vždy na tomto blogu.
Defender of the Crown, bože ta klasika. Ale já měl stejně radši Nether Earth.
Atari fuj. ZX Spectrum rulez
Hřebíkovka BT 100 neměla krokové motorky. Prostě se na nějaký port poslal signál a motorek se rozběhl, na jiný port se zastavil. Dále na motorku byl takový plastový kotouč s vykrojenýma dírkama, před které si “dívala” ledka s čidlem, která podle rozsvěcování a zhasínání posílala přes další port signály zpět do počítače, abychom věděli, že ten blbý motorek máme zastavit.
Samozřejmě že motorek měl setrvačnost, tak se to kus od kusu upravovalo nějakými vloženými NOPy.
V době, kdy jsem BT 100 koupil, tak žádný program ještě neexistoval, tak jsem si ho musel napsat.
to 8. Hans: on taky pavt nikde nepsal, že by v BT100 byly krokáče, to popisoval ALFIho.
9. Já nerozporuji, jen doplňuji informaci o neuvěřitelné konstrukci tiskárny.
Nevím, jestli bych v takovéto době byl schopen přežít.
Štěstí, že jsem se narodil až v tom roce 1989.
Pamatuju jak jsme zadali u tety na Atari tisk na BT 100 a po špičkách odešli z místnosti, protože stačilo sebemenší šťouchnutí do čehokoli a tisk se přerušil. Podobné to pak bylo s první vypalovačkou, kterou jsem měl tu čest používat. Měla Caddy, byla dvourychlostní a jakýkoli vnější podnět zlikvidoval CD za několik stovek. Jaj.
@11: ja jen doufam, ze na vut nenavstevujete fit nebo fekt :))
Díky za další krásnou nostalgii ! Zase zatlačuju slzu v oku při tom vzpomínání. Já měl BT100ku u Didaktiku Gama. Nikdo tu ještě nezmínil její další skvělou vlastnost - rambáááájz ! To nebyl snad ani řev co ta cihla vydávala Po 7h večer jsem měl zákaz tisku protože to přes 2 dveře přeřvalo televizi rodičů.
A jaká byla teprve trofej sehnat placatej kazeťák k Didaktiku nebo dokocne spojku mezi dva pětikolíky, aby šel vůbec připojit !
Já akorát nechápu ty jásoty nad tehdejšíma XTčkama. Sice 16bit ale do příchodu AT s VGA kartou to bylo podle mně na úrovni 8bitů, né-li na horší. Zvuk prakticky žádnej, CGA 4 barvy, EGA 16, rozlišení taky někde na úrovni 8bitů. Rychlost… no možná ty 4,77 MHz by byly poznat kdyby se to umělo v něčem kloudnym využít.
Také děkuji za článek - krásně se to četlo. Dostal jsem se k “atárku” sice o něco později než autor, až někdy na začátku 90. let, kdy jsem ho “zdědil” po bratranci. Krásná doba, žádné starosti
Nejvíc mě tenkrát (ještě na základce) štvalo, že Atari nebylo kompatibilní s C64 a ZX/Didaktikem, takže jsme si nemohli vzájemně vyměňovat hry a tak. Každé kapesné nebo vydělané peníze tehdy šly do nákupu nových her, vzpomínám na první kazetu s pár polskými novinkami jako Misja, Fred atd. - pamatujete to někdo? Postupně jsem si vypracoval jeden z největších archivů her u nás a tak jsem se stal “pirátem” :-))) Škoda že dneska z těch kazet už asi po těch letech nepůjde nahrát nic. No ale na střední mě atárko znova zachránilo, po týdnech shánění dorazila BT100 a po několikadenním laborování jsem mohl vyhodit z psacího stolu snad 10 kilový psací stroj a tisknout na počítači úlohy do obchodní korespondence. Sice ten tisk trval déle než tu A4 napsat, ale co, zdivočelá jehla to vzládla, akorát bylo zajímavé vysvětlovat, proč ty písmenka jsou tak trochu rozjetá, když se nedařilo tu tiskárnu pořád nějak vyladit :-))) Pak už pomalu přišla éra PC, ale dlouhou dobu byly na stole oba počítače vedle sebe a to včetně vzájemného propojení.
Osobně si myslím, že ta doba měla něco do sebe - nemít hned vše “naservírované” a muset se trochu snažit. Sice nedám na moderní technologie dopustit, práci umí ulehčit, ale prostě to někdy není úplně ono bez té nutnosti “něco” pro ten výsledek obětovat :-)))
Mějte se hezky a ještě jednou dík za příjemné čtení (na rozdíl od toho balastu všude v TV, idnesu atd.)
Svého času prodávala Proxima program, který dokázal s pomocí BT100 přehrávat hudbu. Nevíte někdo, jak to fungovalo a jaká byla “kvalita zvuku”? Dost by mě to zajímalo :)))
To 14: Jo, ale ty XTčka měly alespoň pořádnou klávesnici, monitor a disketovou jednotku či dokonce harddisk. Pro nějakou seriózní práci naprosto nezbytné věci (korespondence, účetnictví atd.). Třeba klávesnice na Didaktiku M byla jedno velké utrpení - kloudně se na tom psát nedalo, klávesy se v jednom kuse zasekávaly. Počítač jsem proto rozebral a klávesy namazal vazelínou, pak už to jakžtakž šlo :))
14 xt u nas mely grafiku Hercules. Mely dve barvy - zelenou a cernou. Oproti CGA to bylo zlate.
16: Na prvnim ByteFestu ( http://www.bytefest.org ) to hradlo z BT100 predvadeli.
Dokonce vysel clanek ve kterem jsou kratka videa:
http://www.zive.cz/Clanky/ByteFest–jak-se-vzpominalo-na-stare-dobre-pocitace/sc-3-a-122671/default.aspx
Jeste k prechodu na dalsi stroje. Ja jsem tedy z Atari 8bitu presel na ST. Amiga nenabidla (na tehdejsi dobu) vysoke rozliseni 640×400 a Atari monochromaticky monitor SM124 mel naprosto uzasny obraz. Amiga sice byla trosku lepsi na hry, ale me nesedla. TOS/GEM mi pripadal lepsi, i kdyz nemel multitasking. Nastesti se dal pozdeji nahradit MagiceM nebo MiNTem.
Spousta zpravodaju ze vsech moznych Atari klubu je na projektu CALP:
http://atari8.cz/calp/index.php
[14] PC (XT) nebylo o grafických možnostech (i když třeba tebou zavrhovaná EGA měla 640×350 v 16 barvách, což mi nepřipadá jako osmibit), protože mířilo někam jinam. Pohodlná klávesnice, disketové jednotky, pevný disk a monochromatický monitor s dlouhým dosvitem (podle typu luminoforu většinou zelený-černý, nebo žluto-černý) a schopností zobrazit text nebo grafiku s rastrem 720×348… to byly ty hlavní přednosti.
Měl jsem možnost loni pracovat s originálním IBM 5150 PC z roku 1981 a byl jsem překvapen kvalitou IBM klávesnice, na které se mi psalo lépe než na mnoha dnešních, a monitorem, který sice měl jen 50Hz, ale text byl krásně prokreslený a díky dlouhému dosvitu i stabilní (ani náznak blikání).
Jinak v roce 1989 se tady u nás objevovaly XT spíš s procesorem 8086 a někde vzadu bývalo tlačítko, které připínalo mězi taktem 4,7 a 9,5 MHz. Nemá cenu dodávat, že v zahraničí již dávno frčely 286 a 386 a již v druhé polovině 80. let kdejaká klonová EGA grafika uměla s odpovídajícím monitorem aspoň 800×560 nebo v lepším případě 1024×768. V monochromu pak se speciálním grafikou (a monitorem) pro CAD/DTP bylo možné zobrazit i 1600×1200 (s 1bit barevnou hloubkou pochopitelně).
ad GOTO kod * 100 & “a v dnešních strukturovaných programovacích jazycích máte s podobnými vychytávkami bohužel smůlu”:
Nesmysl. Dnesni programovaci jazyky samozrejme znaji konstrukty typu pole ukazatelu na proceduru/funkci/metodu s velmi obdobnou eleganci a vykonem pri pouziti. S vyhodou lepe citelneho kodu.
Hmh, ted koukam, ze nejsem prvni, koho to podrazdilo. Ale aspon jsem nabidnul lepsi alternativu nez case/switch, ktery ma mnohem blize k nekolika If-um.
ludwajs-> Máte pravdu, pole ukazatelů mne nenapadlo, case není alternativa, i když je čitelnější… Nicméně, co se čitelnosti pole ukazatelů týče, tam je to otázka, s ohledem na nutnou inicializaci… Rozhodně je to ale daleko pracnější. Pro mne, tehdy 16-ti letého, byl objev tohoto algoritmu přímo zázračný, protože je velmi efektivní a rychlý - zvláště v Basicu je toto velmi vítané.
Díky všem za komentáře.
ad 20 klávesnice, ještě loni jsem používal klávesnici z r. 93, Keytronic, ještě s konektorem DIN. Kdysi se všechno vyrábělo kvalitněji. Taky to bylo dražší.
Nějaká klávesnice měla uchycení kláves jako u klavíru, tedy za horní stranu. Nevíte někdo co to bylo za typ?
23-> povazuju konstatni pole indexovane nejakym vyctovym typem a naplnene adresami pekne pojmenovanych funkci (&funkce, @funkce, atd. podle jazyka) za mnohem citelnejsi nez goto a* 100. Dokonce i proti switchi to ma (krome rychlosti) mnoho vyhod (napr. pokud rozsirim indexacni vycet o dalsi hodnotu, skonci kompilace chybou a jsem nucen dalsi navesti doplnit. switch/case se zkompiluje potichu a slitne to az za behu) Ale je to burt, o to tu opravdu nejde, to meni malo na tom, ze to je pekny clanek
26:
V pascalu můžeš dokonce pole dimenzovat a indexovat výčtovým typem. Vlastně jakýmkoliv ordinálním typem.
smrk - brek - uronil jsem kroupu
nezapomenu, jak jsem z VTM opisoval program na kreslení 3d grafů a furt někde dělal chybu a divil se, proč mi to nefunguje …
Jo,jo to byly doby. Já se k ATARI 130XE dostal na začátku 90 let a to byly hoooodiny hraní. Zybex, International Karate, Midnight, Montezuma Revenge to jelo furt dokola. Hodně kvalitní, jak graficky tak i hudebně, byly pak také polské hry ze začátku 90 let, kdy na západě už éra těchto počítačů doznívala, tak v Polsku teprve začínala. Např. Misja, Fred, Electra, Robbo, Lasermania, Saper, Chaos Music Composer atd. Do dneška mě ale ještě trápí jedna nedokončená hra a to Agent USA,”kloubouk” který cestuje vlakem po městech USA a “uzdravuje” lidi. Neví někdo jak se má skončit?
Pro mne byla vrcholem technologie v rannych 90tych letech, kdy jsme meli doma commodore 64 polozka v jednom ceskem ceniku her a prislusenstvi nazvana jako roboticka ruka s napajenim akumulatory. Sice si dodnes nedovedu predstavit k cemu by to bylo dobre, ale ten vliv terminatora v tom byl hodne znat. Skoncilo to stejne jen nakupovanim kazet s hrami v mistnim bazaru a nebozak c64 byl stale provozovan v puvodni konfiguraci s kazetakem a joysticky az do vymeny za pouzitou 386 (protoze amiga se tatinkovi nezdala v roce 1994 dost dobra - nastesti, nedlouho pote se sem dostal doom a amiga zacala upadat)
Díky za článek, vzpomněl jsem si při něm na opisování kódů z polského Bajtu. Kruciš, do Atari klubu v Chrlicích jsem taky chodil
Super článek, díky. Také jsem byl členem Svazarmu, ale Hi-Fi klubu, kde jsem se mohl v kroužku 10 lidí na Atari aspoň podívat :-).
Atari byl hrozný šmejd, který se nemohl nikdy rovnat ZX Spectru 48K z kterého ostatně uživatelé Atari přetahovali hry. Atari mělo rovněž hroznou grafiku.
Tiskárna BT-100
Tato jednojehličková tiskárna vychází z tiskárny B85, která vznikla ve stanici mladých techniků v Berouně. Tisklo se na papíry A4 přes průklepový kopírák. Tisk byl velmi pomalý, protože pohyb papíru, pohyb jehličky a sledování tisku zajišťoval přímo počítač. Ani kvalita tisku nebyla moc vysoká. Krokové motory řídil obvod MBA800. Tiskárna byla také známa jako “splašený hřebík”.
Dík za super článek…
@26, nebyl to Keytronic?
Jenom upřesním informaci okolo tiskárny Gamacentrum - ta se nemusela kupovat nějak fingovaně. Byla normálně k dostání například v Kotvě a já jí kupoval v té malé prodejně ve Spálené ulici v Praze za tuším 5000 Kčs.
Byl to typ Gamacentrum 01. To snad bylo z nějaké litiny, jak to bylo těžké. Pak následoval i vylepšený typ Gamacentrum 02, který měl plastovou kastli.
Když jsme jí jako funglovku donesl ke kamarádovi na vyzkoušení, tak jsme jí hned rozebrali a on do ní přidal pár součástek (tuším kondíky), protože podle jeho slov nechápal, jak to mohlo vůbec fungovat.
Tiskárna měla dvě jehličky na vozíku, který se pohyboval sem tam po vodící tyči. Nepříjemné bylo prvotní zjištění, že jedna jehlička blbě tiskne. A nešla ani seřídit, takže nová tiskárna šla hned do servisu v Soukenické (nebo Truhlářské?). Tam byla měsíc a po té, co jsem jí donesl domů, jsem zjistil, že pro zmněnu nefunguje ta druhá jehlička. Oní jí asi prostě jenom prohodili s tou druhou. Takže zpět a další měsíc čekání. Pak už fungovala bezvadně. Akorát to chtělo vodící tyč pravidleně stříkat Konkorem, aby nevrzala.
Navíc se mi podařilo získat z jednoho státního podniku pár krabic s nekonečným papírem do tiskáren, který byl proložený kopírákem. Ale jak udělat, když člověk potřeboval tisknout víc stránek najednou? Gamacentrum byla dělané na jednu A4 jako psací stroj. Řešení bylo prosté - do stropu obýváku zarazit hák na lustr, protáhnout zkrz něj provázek se závažím na jednom onci a kolíčkem na prádlo na druhém a ten opatrně přicvaknout na první tištěnou stranu. Závaží a kladka pak spolehlivě vytahovaly nekonečný papír z tiskárny až do aleluja.
Pěkný článek! Jen mě udivuje, že se tady nikdo nezmínil, že k 8-mi bitovému Atari šla připojit termotiskárna Robotron K6304 přes jeden joystickový port. Tisklo to parádně, ale samozřejmě to mělo nevýhody termopapíru, takže když se to dalo do plastové složky, tak za určitou dobu byl text nečitelný. Nakonec mi u tiskárny odešla tisková hlavička a tak šla do kontejneru… Navíc parádička QMEG, kdy se Atari rozšířil RAM disk na neuvěřitelných 256kb nebyl taky k zahození! Z kazeťáku jsem do něj natlačil hry a programy, které budu celý den používat a loadování bylo otázka několika sekund!
Krásná nostalgická vzpomínka na mé začátky s Atari 800 XL…. Patřil jsem k těm vyvoleným, kteří vlastnili Atari mezi prvními. Psal se rok 198x a ja si moc pral na vanoce dostat pocitac… , ale ne ATARI ale Spectrum.. jenze jezisek-rodice me nadeli tehdy jeste absolutne neznámý Tuzexovy ATARI XL (sehnany podpultem pres naseho znameho (spectrum se tehdy prestal dovazet a zahy firma po ekonomickych tezkostech zkrachovala)). Po rozbaleni krabice to bylo prvni zklamani.. prece jen spectrum byl znamy a meli ho spoluzaci ve tride.. jen ja mel neznamy Atari, ktery nic neumel, krome Basicu a nic na nej nebylo. a tak nezbylo postupem casu schanet informace, kde se dalo. Nejak jsem se dozvedel o vzniku prvniho klubu v Praze, kam jsem zahy se prihlasil jako clen. Jednou mesicne jsem pak dojizdel do Prahy-Michle na zdejsi stredni skolu a cerpal nove informace z nekonecnych diskuzi a zpravodaju tehdy vydavanych. Z klubu jsem si taky dovezl jiz popsanou prvni tiskarnu - ploter stavebnici, ne vsak alfik, ale stavebnici z poloprofesionalnich dilu.. (ohybany plech, hridele, krokove moturky, pameti.), dodaných nějakým členem klubu .. a samozdrejme i TURBO catridge-českou revoluční specialitu, které posunula tento pc posunula o nějaký ten krok dopředu. Z klubu jsem taky dovezl spoustu piratskych programu na kazetach, ktere se sirily dal, v dalsich vznikajicich klubech v dalsich mestech.. Piratstvi… tehdy se to tak nebralo, spis to byla zabava, na ktere primo nikdo nevydelaval.. Samozdrejme se pak nasli i vykukové, kteří tento softvare za nejaky peniz prodavali.. zejmena ti kteří měli někoho na západě a tudiž zdroj přísunu techto dat.
Byli to krásné, tehdy časy a dodnes obdivuji tyto pocitace co se z nich dalo vymacknout. 64kb pameti zas tolik na pocitaci neumoznovalo a tak se tehdejsi programator snazil program napsat efektivne tak, aby se do pameti pocitace veslo co nejvic… dnes me prijde usmevne, kdy jsem v evidencnim programu napsany v Basicu vytvoril komprimacni metodu zapisu dat, aby se veslo do pameti jeste vice dat.. (komprimace vyuziti osmeho a sedmeho bitu v bajtu, komprimace opakujicich se pismen, skupin ve vete..). Dnes uz je to prekonane Zipem, rarem.. Bohuzel programy jsou stale vic a vic nenazrane a ani programator uz nezna pojem optimalizace kodu…
Atari uz nemam, ale obdivuji ty kteri ho maji dodnes a dokazali k nemu pripojit nove dnesni moderni periferie..(tiskarny, externi disky, atd. ) a posunout tak pocitac na vyssi kvalitu, (tehdy to byla spis utopie )
Jsem rad, ze jsem mohl byt u teto historie.. a i ze dodnes se z nekterymi cleny Atari klubu pravidelne schazime na klubove seslosti. byt ATARI uz vsichni nahradili vykonejsimi pocitaci soucastneho trhu….
No, já byl sinclairista, dokonce elitní se Spectrem Plus, čili mě výlevy nad Atari nechávají chladnými, s ataristy jsme se nebavili. Ale BT100 jsem měl taky, dokonce mi k nim táta občas sehnal nějaké spešl samokopírovací papíry, které nevyžadovaly kopírák, jen se dávaly dva na sebe a měl jsem tedy rovnou i kopii. Detaily si už nepamatuju, ale byl to rachot ve všech smyslech toho slova. Na sinclairu se dala trošinku dělat i grafika, měl jsem na to program ArtStudio, což byl klasický bitmapák, hluboko pod úrovní malování z Win3.1, ale ve své době to byla bomba. A obrázky se z toho daly vytisknout, což bylo fantastické. Sice nějakým šíleným postupem s mezinahráváním na kazeťák, ale šlo to.
Mimochodem kazeťák - já měl výrobek z značky Elta, monofonní magnetofon, naprosto ideální, ale existovaly i výrobky tesla s INTERGROVANOU Tiskárnou (!), což bylo klasické bétéčko ve společném šasi s klasickým “věžovým” kazeťákem. Když to kamarád vybalil, spadla nám čelist až na podlahu…
30: Agent USA: Je potřeba najít bombu, která tu nákazu způsobuje. Nasbírat dost léků (diamantů) a bomby se dotknout. V informačních boxech se dá dozvědět, ve kterém městě se bomba zrovna nachází, protože i ona cestuje.
Ááách jóóó. ATARI! Spousta propařeného času s kamarády, vůně spálených brambor, když jsem k ATARI pustil mámu před obědem a neprozřetelně odešel ven. Boulder Dash a Draconus - nejhranější hry. A ta radost, když jsem na ATARI burze v Brně sehnal Boulder Dash editor. Prostě nádherné dospívání. Dík za připomínku těch časů.
Ááách jóóó. ATARI! Spousta propařeného času s kamarády, vůně spálených brambor, když jsem k ATARI pustil mámu před obědem a neprozřetelně odešel ven. Boulder Dash a Draconus - nejhranější hry. A ta radost, když jsem na ATARI burze v Brně sehnal Boulder Dash editor. Prostě nádherné dospívání. Dík za připomínku těch časů.
>16
Neni to uplne ono, ale:
http://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=NcmP6fzj2KM#!
Pro 16 - jk: Program na hraní hudby na jednojehličkové tiskárně uměl zahrát dvojhlasně, bylo to takové bzučení, trochu hlasitější a chtastivější, než zvuk z beeperu. Pro přibližnou představu stačí spustit libovolnou hru z produkce Proximy (dělali hudbu ve vlastním programu Orfeus).
Vidím, že se tu 8bitový pamětníci vyjádřili. Ač poměrně mladý, i já jsem měl první stroj 8bit. Byl to slavný slovenský klon ZX Spectra Didaktik Gama. Zabavilo mě to dobře, co do her, či programování v BASICu, které nebylo v základu moc složité. Měl ten stroj své mouchy, jak se u klonů může stát. Co se týče periferií, byl u toho joystick a tiskárna BT100. Pokud by nepřišlo PCčko, sehnali bychom si k tomu i disketovku, aby bylo používání rychlejší a spolehlivější. U magnetofonu bylo vítězství už jen to, že se za těch 5-10 minut ten program do toho stroje podařilo nahrát, bylo to děsně citlivé na chyby v signálu.
Vždycky jsem myslel, že za komančů byl u nás nejrozšířenější Didaktik, taky jsem jeden měl. Kompatibilita se ZX byla k nezaplacení, tisíce programů běhaly po kazetách, jenom to zkopírovat
Mám k tomu i humornou příhodu, asák z VŠB v Ostravě měl těchhle prográmků snad přes deset tisíc, a prodával kompilace sestavené podle požadavků zaákazníků, poté přišla éra PC, chlapík vytušil nový nedozírný trh, sehnal si pár účetních a jiných prakticky použitelných programů, a stal se snad prvním člověkem u nás souzeným za softwarové pirátstsví, někdy v první půlce 90′.
Pro 47. Nejmenoval se ten člověk náhodou Kuchař?
Také musím poděkovat za nostalgický článek. Fičel jsem sice na Sinclairu, ale BT100 jsme měli společnou :-). Já jsem ji při tisku vždycky přikryl velkou krabicí vypolstrovanou molitanem. Mého otce ještě víc než řev tiskárny iritoval psychotropní zvuk externího 3kanálového obvodu AY3-8912, na kterém jsem v SQ-Trackeru od Proximy skládal “muziku”. Připojeno na kvalitní teslácký zesilovač 2×40W. Nedávno jsem našel v krabicích ZX i periferie a asi 40kazet. Nechcete to někdo? Akorát nevím, jestli ještě funguje, nic mě nepřinutí to znovu připojit. Jedu už jen přes emulátory.
Zajimavy jak funguje lidskej mozek, uz je to snad 20let co jsem mel CPU6502 a dodnes si pamatuji opcode nekterych instrukci PLA-104, STA-141
To 50. Taky tak. Dodnes si pamatuju, že v Z80 strojáku měla instrukce “ret” kód 201 a LD BC,XX mělo tuším 1. :)) Programování v assembleru bylo neuvěřitelně pracné, ale mělo to svoje kouzlo.
Chce někdo staré atari? Mam ho doma s dokumentací a některé doplňky můžete se ozvat na email. PS: Nevím jestli funguje.
ATARI zobrazovalo 8 farieb v 8 odtieňoch naraz (tzn. 64 farebná paleta), takže hry z Didaktika/ZX Spectrum ktoré boli buď v 8 farbách, alebo v 1 farbe v 8 odtieňoch sa asi na ATARI neprevádzali. Stačí si pozrieť hocijaké fotky z ATARI a porovnať jednofarebný výstup v 8 odtieňoch a je jasné, že vo co go… Keď som videl prvé hry na Didaktik, tak som myslel, že TV je čiernobiela, ale to len bolo max. čo dokázal klon ZX Spectra. O takých veciach na ATARI ako QMEG, SPEEDY a podobne ani nezačínajme…
ahojte, nevedel by niekto zohnat zdroj k BT-100? mam ju doma, spolu s atari 800xe (320kb ram).. pozrite si aj moj ATA magazin: http://atari8.podstromami.com
TO 53: Hry na ZX Spectru byly v 15 barvách (8 základních ve 2 úrovních jasu, černá bez jasu) nebo za použití speciálních efektů dokonce i ve více barvách (dalo se docílit snad i 128 různých barev).
to 53, 55: preco sa bavite v minulom case, ked kazdym rokom na atari vznikne desiatka novych hier..?
Tak jsem se při čtení tohohle článku vrátil o hóóódně let zpět. K počítačům mne dovedlo mé setkání na nějaké svazácké akci s počítacem ZX Spectrum. Když jsem je viděl, tak jsem byl ztracen. Dodneška si pamatuju, že jsem si na tom tehdy zahrál nějaké závody formule 1. Prostě naprostá fascinace. Bylo rozhodnuto. Svůj první počítač - Atari 800 - jsem si vystál ve frontě v Tuzexu - a to jsem musel načerno utéct z práce, po šichtě by už nic nezůstalo. Pak přišla 130-ka. BT100 jsem taky vlastnil, opravdu ji nešlo pouštět večer, to by mne žena zabila, chtěla se v klidu koukat na bednu. Vydávala naprosto šílený zvuk. Později se daly koupit tuším nějaké polské jehličkové tiskárny už i s páskou (z klasického psacího stroje), název si už ale nevzpomenu. Tady u nás v Ostravě byly celkem k sehnání. To už bylo jiné kafe než BT100. Plotřík z Merkuru jsem si taky postavil, fungoval slušně. Dokonce jsem trošku zvládnul i Basic. Naprogramovat nějakou hru bylo nad mé síly, ale povedl se mi docela pěkný prográmek na výpočet a vykreslení Yagiho antén (v těchto dobách se i antény na TV vyráběly doma).
Za TURBO do Atari by autor měl opravdu dostat nobelovku, to byl super vynález. Pak tady někde u Orlové bydlel borec, který dělal programy do tzv. “kardridží”, které se šoupaly zezadu do Atarka. Taky velice schopný člověk. Na jméno si už ale nepamatuji. Jelikož jsem se tehdy trošku zajímal o elektroniku, tak jsem na těch turbech a kartridžích i něco vydělal - vyráběl jsem je a prodával na burzách. Tehdy dost dobrý kšeftík.
Jsem velice rád, že jsem se tehdy k počítačům dostal, počítačů se chytili i oba moji synové, oba vystudovali obory kolem počítačů a jeden se s tím slušně živí, druhý dal nakonec přednost svému “snu” a dělá něco naprosto jiného.
Vzpomínám i na Atari klub, tehdy se scházel na nějakém učilišti Nové Huti. Těch zpravodajů a také Bajtků z Polska jsem měl doma pěknou hromadu.
Holt je to už pravěk, ale člověk na to furt nostalgicky vzpomíná. Mám kámoše, který má na PC různé simulátory Atari, má spoustu původních her z Atari a také par kousků počítačů. Prostě takové malé muzeum.
Jó pěkně se vzpomíná.
Joo, Alfi :). Máma to někde vyhrabala při úklidu a ukazovala to vnukovi (=můj syn), jak byl jeho taťka šikovný:-)). Pochopitelně, že ovladače jsem si v assembleru naprogramoval sám… A vyrobil jsem i “komerčně” úspěšnou hru (sokoband se to tuším jmenovalo; šoupání “bedničkami” v bludišti), která se líbila a kopírovala na “burzách” programů… To byly časy…
Nadhera, kdo nezazil, nepochopi. Cartridge, turbo4000, burzy v Ostrave … poke, plot, goto … proste jednim slovem … ATARI
netreba zabvudat na to ze firma Atari stale existuje, stala sa sucastou herneho gigantu Infogrames. Nezaobera sa uz ale vyrobou hardwaru, ale len predajom hernych titulov.
dnesne toto sucastne atari je velka sracka
K 41 Bajaja. To velkou obrazovku se mi podařilo nalézt, vyčistit všechna města kolem i nakažené lidi a i když jsem měl 100 diamantů a dotkl jsem se jí, stal se ze mě fuzzbomb. Nevím, možná tím, že se nemá jak šířit nastává konec hry. Já čekal něco úchvatnějšího nebo aspoň nápis Congratulation.
62 Martin: Musel jsi udělat něco špatně, vzpomínám si jistě že bomba při dotyku explodovala, myslím že se objevlo i nějaké závěrečné shrnutí jak dlouho trvalo ji najít. Není ani potřeba před tím “čistit” ostatní města, cílem je co nejrychlej bombu najít a zničit. Diamantů ale skutečně musíš mít před dotykem maximální množství, jinak se místo toho od bomby nakazíš. Počet diamantů je potřeba si hlídat, protože kolem bomby se pohybuje spousta lidí, kteří agenta při dotyku o diamanty připravují, takže to chce počet diamantů sledovat a případně si namnožit nové. Pravidla a cíl hry se mám pocit vypisují hned na začátku, před tím něž hru odstartuješ.
K63 Bajaja: Musím se na to někdy znovu podívat, každopádně díky za info.
Pěkný článek. Narazil jsem na něj až teď, kdy se mi dostala do rukou nepoužitá stavebnice Merkur Alfi. Atari mě bohužel minulo, nicméně jsem měl štěstí na Amigy. Jednu Amigu A1200 mám dosud doma, plně funkční a lehce zmodernizovanou aby byla použitelná pro spolupráci se současným HW. I ten Shadow of the Beast mám a dokonce originálku, samozřejmě plně funkční. Nyní se právě zaobírám otázkou, zda Alfíka postavit a zprovoznit právě pod Amigou. Nostalgie je hold potvůrka kousavá, čím je člověk starší, tím hryže více….:)
Ahoj stale shanim kazety a programy ktere maji cokoliv spolecneho s atari 800 a alfigrafem. TTbasic capek vektrovy kreslicvi program a existovala utilita ktera se nahrala do basicu a pomoci prikazu pak slo vytvaret prorgamy pro alfika. Pokud tu je nejaky sikulka ktery rozumi elektronice atari a mel by zajem rad se dohodnu o vyrobe elektroniky pro alfiga jednotky graficke jednotky XY41.. ci SIO s PC a td…… Plati stale muj email jurogabcik@seznam.cz
Po letech jsem konece se vratil k dokonceni alfika. S hruzou jsem zjistil ze vlastnim turbobasic pro alfika ale ta hruza je v tom ze nemam manual kde jsou prikazy pro tisk. Jinak receno neznam prikazy a jen s dalky si matne vzpominam snad na circle x,z,y, a snad lprint. Prosim nebyl by nekdo ochoten kdo si alespon nektere pamatuje ci ma nejaky manual k tisku na alfika s atari 800XE poslat na email - email pav-novak@seznam.cz — moc predem dekuji
-Po letech jsem konece se vratil k dokonceni alfika. S hruzou jsem zjistil ze vlastnim turbobasic pro alfika ale ta hruza je v tom ze nemam manual kde jsou prikazy pro tisk. Jinak receno neznam prikazy a jen s dalky si matne vzpominam snad na circle x,z,y, a snad lprint. Prosim nebyl by nekdo ochoten kdo si alespon nektere pamatuje ci ma nejaky manual k tisku na alfika s atari 800XE poslat na email - email pav-novak@seznam.cz — moc predem dekuji
Přidat komentář
- Testy nejnovějších produktů na českém trhu.
- Informace ze světa internetu i bezpečnosti.
- Plné verze programů zdarma pro všechny čtenáře.